Finská autorka Riikka Pelová vytvořila tímto neobvyklým životopisem impozantní a ambiciózní knihu nejen o rozporuplném vztahu dvou výjimečných žen a jejich blízkých, ale především o tom, jak dějiny dokážou sešrotovat člověka.
Marina, před revolucí mladičká múza, která předčítala své verše před naplněnými sály, za ruské občanské války stejně jako mnozí jiní třela bídu a její mladší dcerka zemřela hlady v sirotčinci. Její manžel Sergej Efron bojoval na straně bělogvardějců a se ženou a dcerou se setkali až v emigraci. A mladičká Alja se potýkala s nároky, které na ni matka kladla a které byly nad dětské síly.
Trable emigrantů
A návrat z emigrace? Sergej se v Paříži dal do služeb sovětské tajné policie, s níž spolupracovala i dospělá Alja. Oba se vrátili do Sovětského svazu, kam je v roce 1939 následovala i Marina se synem. Nepomohla si.
Tři roky, které rodina strávila v první půli dvacátých let v Československu, se s odstupem času jevily jako doba relativní pohody, Marina tu také napsala některá svá významná díla.
A Paříž, kam v roce 1925 Efronovi odjeli, sice byla centrem ruských emigrantů, ale neortodoxní básnířka do této společnosti nezapadla. V sovětském Rusku čekal na Sergeje a Alju navzdory jejich komunistickému přesvědčení kriminál a Marinu na počátku války s nacisty trpký konec v tatarské Jelabuze poté, co marně sháněla jakoukoli práci.
Autorka v románu časově rozkročeném přes dvě desetiletí pozoruje Marinu především Aljinýma očima a není to laskavý pohled, místy se až blíží krutosti.
Náš všední životautorka: Riikka Pelo nakladatel: Kniha Zlín překlad: Kateřina Výtisková 454 stran, 399 Kč |
„Vy jste v životě neuměla milovat nic jiného než svou vlastní duši, a ta je naprosto zlomyslná a sobecká. A v jiných dokážete milovat jen svůj vlastní obraz,“ vmete Alja matce do tváře poté, co Marina ji a svého manžela nazve čekistickými vrahy.
Má pravdu? Ze svého hlediska a na základě svých životních zkušeností jistě. A možná to tak skutečně bylo.
Jenže pořád tu zůstává nádherná Marinina poezie.
Třeba ty Verše Čechám, které finská spisovatelka v knize cituje:
Plný a prostorný kraj.
Jediné hoře:
Čechy nemají moře.
Zbylo pro Čechy moře
slz. Nepotřebují soli!
Zásobili se na věky!
Po tři sta letech nesvobody
dvacet let potěchy.
