Národní hazarduje s pověstí

Klasickou veselohru Václava Klimenta Klicpery Hadrián z Římsů zrežíroval Ivo Krobot poprvé před devíti lety v pražském Činoherním klubu. Z paměti lovím vzpomínku na milé, naivistické představení, sehrané s nadšením studentské party. Z původní hravosti a naivity nezůstalo v současném Krobotově Hadriánovi z Římsů v Národním divadle nic, přestože inscenační materiál a východiska jsou táž.

Tak jako tehdy se Klicperova „zakuklená“ rytírna hraje v úpravě Ivo Krobota a Vladimíra Procházky, obohacené o dobové vlastenecké texty. Tak jako tehdy zní hudba Jiřího Bulise a Lubora Šonky. A i ta opona scénografa Luboše Hrůzy - dělící jeviště na prostor pro příběh a prostor pro hru na něj - je skoro stejná, jen zdobnější a výtvarně efektnější. Čím to, že osvědčená koncepce v novém prostředí nefunguje? Krobot jako by ztratil smysl pro lehkost, nadhled a chytrou nadsázku.

Hadrián z Římsů(Národní divadlo, Praha)
Hadrián z Římsů(Národní divadlo, Praha)
režieIvo Krobot
scénaLuboš Hrůza
kostýmyLuboš Hrůza
hudbaJiří BulisLubor Šonka
dramaturgieMiloslav Klíma
hrajíKarel PospíšilJitka SmutnáMartina VálkováPetr BláhaOndřej PavelkaVladimír JavorskýJiří ReidingerPetr Motloch

Od úvodní schůzky Ruměny se Želmírem, kteří si pod „slovanskou“ lípou přísahají věčnou lásku, přes komediální sekvence s Hadriánem pravým a nepravým, po finále, kdy dobrá věc se podařila a věrná láska zvítězila, se děj Klicperovy lehkonohé frašky těžkopádně vleče. Kresby situací a postav, ve kterých je Klicpera mistr, jsou zjednodušené, fórky a gagy jsou prvoplánově doslovné, takřka odkoukané z pokleslé televizní estrády. Příklad za všechny: pán na Čelákově, rytíř Světislav, který má v Klicperově textu jistý starosvětský půvab, je v Krobotově inscenaci schematický primitiv: zoufale pomalý v myšlení i v pohybech, pořád jen zakopává o svůj velký meč, a když je naštvaný, vytrhává plaňky z plotu a mlátí s nimi o zem.

To je humor nováckého TELE TELE. Ivo Krobot už Hrabalovým Anglickým králem v Národním divadle potvrdil známé pravidlo, že uděláte-li totéž, není to totéž. Díky atmosféře malého divadla a autenticitě jeho herců jsme v Krobotově Hadriánovi v Činoherním klubu patrně přehlédli zradu, zakódovanou už tenkrát v pojetí inscenace. Totiž to, že Klicperova rytířská hra je parodií na sám tento žánr a parodovat - formou divadla na divadle - parodii je v podstatě nesmysl.

Herci Národního divadla - s výjimkou andělské nevinnosti Ruměny, dané mládím a krásou herečky Martiny Válkové - ovšem nenabídli režisérovi přirozenost, ale pouhopouhou rutinu a tlustý štětec, s nímž načrtávají své role. Jak už bylo řečeno, Světislava mluví a figuruje Karel Pospíšil tak pomalu, že zničí temporytmus každé scény, v níž účinkuje, a navíc je to postava hrubě poskládaná z fragmentů všech mnohokrát předvedených dovedností tohoto herce.

Soběbor, u Klicpery harlekýnský typ, je v podání Ondřeje Pavelky jenom obratný šíbr bez špetky jevištní poezie. Titulního Hadriána z Římsů, v Klicperově textu je to jen duševně nepříliš bystrý hypochondr, nabízí Vladimír Javorský publiku rovnou v podobě oligofrenika. „Strýně“ Jenovefa Jitky Smutné je tak obecně přibližná postava, že by mohla vystupovat v kterékoliv české hře z 19. století. Nejpodivnější figurou Krobotovy inscenace je Lepohlav mima Jiřího Reidingera - nejenže mu téměř není rozumět, s vyceněnými zuby a la komik Náhlovský a přikrčeností ufona j ako by do Klicperovy komedie spadl přímo z Marsu.

Připočteme-li k tomu všemu režisérovu nepřesnost v oddělování míst, kdy se hraje Klicpera, a kdy si divadelní trupa hraje na Klicperu (bez dobré znalosti hry občas nevíte, o co jde), dospějeme ke konstatování, že tak špatnou inscenaci si naše první scéna snad ani nezaslouží. Není to bohužel poprvé, co Ivo Krobot (a Národní divadlo s ním) hazarduje s uměleckou pověstí.

Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Martina Válková hraje Ruměnu v představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.