Trienále současného designu - Olaf Brzeski. | foto: Národní galerie v Praze

Národní galerie zve na antiumění bez konvencí

  • 3
V antiuměleckém duchu, i jako vzpomínka na Marcela Duchampa, by se mělo nést mezinárodní Trienále současného umění, jež hostí ode dneška Národní galerie v Praze.

Díla více než dvou stovek současných, převážně evropských umělců budou v prostorách Veletržního paláce a paláce Kinských k vidění do 14. října.

Výstavu lze charakterizovat mottem: "Distancovat se od hlavního proudu a vládnoucích konvencí, nepodléhat trhu s uměním, vytvářet umění pro hodnotu gesta, nikoliv hodnotu předmětu."

Stovky obrazů, videí, objektů i fotografií, které si často berou za námět globalizaci, vybral tým osmnácti zahraničních kurátorů - podle toho je přehlídka rozdělena do osmnácti menších celků, jež doplňují dva samostatné výstavní projekty Mobility a retrospektiva kinetického umění Pohyb jako poselství.

České kurátory zastupují Milan Knížák a Tomáš Vlček; Slovák Vladimír Beskid pak v sekci Súčasný obraz - obraz súčasnosti? představuje díla slovenských či polských autorů. V Knížákově části stojí za pozornost dílo Vladana Koláře - jeho kosa složená ve futrálu je zároveň symbolem smrti i hudebním nástrojem, z vlny upletená obývací stěna americké umělkyně Vadis Turnerové či sádrová socha v podobě kuchyňské linky od Vladimíra Peška.

Za skutečný okraj umění lze označit kresby výtvarníka Čerta, který působí na Karlově mostě. Tomáš Vlček do své části nazvané Někde mezi opětovným čtením a recyklací budoucnosti zařadil i fotografie Miroslava Tichého - umělce, který si sestavoval vlastní kamery a ignoroval pravidla klasické fotografie.

Jednou z hlavních myšlenek letošního trienále, již formuloval v úvodu katalogu Milan Knížák, je tvrzení, že uměleckou hodnotu díla netvoří umělecký předmět, ale gesto umělce. Jako příklad uvedl Marcela Duchampa, který v roce 1917 přenesl průmyslově vyráběný pisoár do výstavní síně, vytvořil tak první ready-made a vyvolal debatu teoretiků o antiumění. Duchampův pisoár následně označili kritici umění za nejzásadnější dílo 20. století.