Vyvodil jste z kauzy okolo smluv s Komerční bankou personální důsledky?
Ne, protože jsem ani nevěděl, z čeho a u koho. Tato „kauza“ byla cíleným a rafinovaně připraveným pokusem zbavit se mě na začátku mého působení v Praze. Jak jsem již opakoval mnohokrát, před nástupem do Národní galerie jsem dlouhé měsíce jednal s ministrem kultury především o tom, jakým způsobem chci galerii vést. Přirozeně jsme spolu museli vyřešit i můj plat, a to zvláště za situace, kdy jsem na německém působišti měl značně odlišné platové podmínky.
Jednou z možností, jak se dostat alespoň na tuto úroveň, byla transparentní spolupráce veřejného a privátního sektoru, kdy by tarifní platy ve státní instituci dorovnávala soukromá firma. Tou by bývala mohla být třeba Komerční banka, s níž jsem jednal o partnerství ještě před nástupem. A přestože jsme měli právní analýzy, které potvrzovaly, že je to zcela legitimní, běžné v evropském muzejním prostředí, rozhodli jsme se tou cestou nejít. V české veřejnosti totiž přetrvává kritičtější pohled na spolupráci státu a soukromého sektoru. Tak jsem nastoupil s běžným tarifním platem.
Co se stalo pak?
Hned po nástupu jsem začal připravovat smlouvu o partnerství s Komerční bankou. Na stole jsme měli od právníků tři nebo čtyři typy smluv včetně té, která by umožňovala navyšování manažerských platů za jasně stanovených podmínek. Tu jsem jednoznačně odmítl s odvoláním na dohodu s ministrem kultury. Zvolili jsme tak standardní sponzorskou smlouvu, které uzavíráme s partnery dodnes. Někdo se nám tehdy naboural do počítačů a ukradl z mailové korespondence návrhy smluv, vybral si z nich ten, který měl největší mediální potenciál, a zveřejnil ho s tím, že jsem tuto smlouvu podepsal a řekl si o úplatek. Nic na tom nebylo pravda.
Pokoušel jste se zjistit, odkud nebo kdo se dostal do vašeho počítače?
Předal jsem vše policii, která začala vyšetřovat. Zjistili IP adresu toho počítače i kavárnu, kde byl veřejně k dispozici. Identifikovali i okruh lidí, který se v těchto místech běžně pohyboval a mohl mít motivaci k tomuto kriminálnímu činu. Postrádali však jasný důkaz o tom, že ten či onen člověk kritický den u předmětného počítače seděl, takže případ pro nedostatek důkazů odložili. Nicméně v okruhu lidí, kteří kavárnu i jinak navštěvovali, byli někteří bývalí vedoucí zaměstnanci galerie.
Myslíte tedy, že šlo o někoho z vašich předchůdců?
Nevím. Milan Knížák proti mně spustil dehonestující kampaň již dříve, v roce 2010, poté, co jsem vyhrál mezinárodní výběrové řízení. Dokázal dobře využívat úzkých osobních vazeb na tehdejšího prezidenta a snažil se tak ovlivňovat výběr ředitele Národní galerie. Patrně se obával, že po svém nástupu začnu rozkrývat jeho minulost. Hluboce se mýlil, nikdy mě to ani nezajímalo.
Naznačujete, že za celou záležitostí s Komerční bankou stál Milan Knížák?
Milan Knížák je člověk, který z nějakého mně blíže neznámého důvodu ke mně nemá zrovna nejobjektivnější vztah, nemyslím si však, že by za tím tenkrát stál. Byli jiní se silnějšími motivacemi.
Jiří Fajtšéf Národní galerie  Jiří Fajt (57) vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Předtím absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. V roce 2000 odešel s rodinou do Německa, kde žije dodnes. Většinu času však v poslední době tráví v Praze. V roce 2010 vyhrál před mezinárodní komisí výběrové řízení na pozici generálního ředitele Národní galerie, do funkce po složitých peripetiích nastoupil až v roce 2014. V červnu 2014 úspěšně zakončil jmenovací řízení profesorem. Prezident Miloš Zeman ho však odmítl jmenovat. |
Prezident Miloš Zeman vás kvůli této kauze odmítl jmenovat profesorem. To vám přece musí vadit.
Víte, s tím může souviset i to, že jsem se hned po nástupu do galerie rozloučil s advokátní kanceláří, která Knížákovi poskytovala právní služby. Řada tehdy uzavřených smluv byla dle mého pro galerii nevýhodných. No a shodou okolností majitel této kanceláře dnes obhajuje prezidenta v soudním sporu o mou profesuru. Každopádně snaha poškodit mě nebyla z Hradu první: nejdříve byla relativizována moje česká habilitace, když to Univerzita Karlova kategoricky odmítla, byla napadána moje německá habilitace, a když i to berlínská univerzita odmítla, bylo nakonec oznámeno, že profesuru nedostanu kvůli vykonstruované kauze s Komerční bankou.
Kritizoval jste Zemana v prezidentské volební kampani a otevřeně podporoval Schwarzenberga.
Ano, podporoval jsem Karla Schwarzenberga a stále jsem přesvědčený o tom, že by býval byl podstatně lepším prezidentem, než jakým je Zeman. Nejspíše tedy na pozadí všeho není pouze jediná příčina, nýbrž souhrn nejrůznějších motivací, mých aktivit a veřejně deklarovaných postojů.
V jaké fázi je nyní kasační stížnost?
To je otázka spíše pro právníky, nicméně mi přijde, že se záležitost dostala mimo svůj původní obsah. Na začátku přece stálo, že prezident Zeman zdůvodnil moje nejmenování tím, že jsem se měl dopustit údajného korupčního jednání. Pokud by to soud řešil, musel by dospět k tomu, že nic takového nenastalo.
Soud však řeší formální aspekty jmenování profesorů, nikoliv základní problém. Ten spočívá především v tom, že nikdo, tím méně prezident, nesmí omezovat akademické svobody. Nedokážu předvídat výsledek soudních sporů, jen pro upřesnění v této věci – běží tři a ani neočekávám, že by se do prezidentské volby něco převratného událo.
Dříve jste říkal, že vám věc hluboce uškodila po profesní i osobní stránce. Opravdu to bylo tak hrozné?
Jak chcete měřit to, že vás někdo, nota bene prezident, veřejně nařkne z toho, že jste si řekl o úplatek? Samozřejmě mě to poškozuje. A jestliže tato vykonstruovaná pomluva byla jednou veřejně vyslovena, žije si nadále vlastním životem. A vy můžete stokrát namítat, že to není pravda, nikdy se toho zcela nezbavíte.
Soud zamítl žalobu Fajta na prezidenta kvůli nejmenování profesorem |
Jste z toho unavený?
Někdy ano, ale pozitivní emoce převažují. Jsem přesvědčen o tom, že Národní galerie je fantastická instituce s obrovským uměleckým a intelektuálním potenciálem. Pokud bych si to přestal myslet, budu rozhodně první, kdo odejde.
Máte za sebou tři roky v čele Národní galerie. Jak je hodnotíte?
Pořád jsme v první polovině dlouhé cesty, jejímž cílem je Národní galerii otevřít a oživit. S řadou věcí ještě spokojený nejsem, což je asi dáno i mou hyperkritickou mentalitou. Na druhé straně mám radost, že se již podařilo zásadně proměnit styl řízení a komunikace uvnitř i vně instituce.
Čím to je, že je galerie poslední dobou více vidět?
Přišli jsme s novou výstavní dramaturgií a přivezli do Prahy zajímavé umělce a výstavy.
Na co budete klást důraz v budoucnu?
V nejbližších dvou až třech letech chceme věnovat pozornost našim sbírkám. Budeme měnit prezentace starých mistrů i umění 19. až 21. století. České umění dnes již nelze vystavovat odděleně od evropského. Vytváříme tak jen umělou nehistorickou situaci a tváříme se, jako by Česko nebylo součástí Evropy.
Plánujete spoustu změn. Daly by se realizovat, kdybyste čerpal finance pouze z veřejných zdrojů?
Rekonstruovat galerijní budovy jako Veletržní palác nebo rozšiřovat státní uměleckou sbírku pravidelnými nákupy významných děl se bez veřejných peněz neobejde. Po nástupu jsem zdůrazňoval, že pokud se stát postará o státní majetek, v případě Národní galerie o budovy a sbírku, jsem připraven přinést ze soukromých zdrojů prostředky na kvalitní program.
Aj Wej-wej s generálním ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem
A někde je háček?
Programová část už dnes v podstatě funguje, ale Národní galerie je dlouhodobě tragicky podfinancovaná – státní příspěvek se nemění od roku 1990, kdy činil 230 milionů, na rok 2018 je navrhováno asi 250 milionů. Vezměme si jen dramatické navýšení cen energií za dvacet osm let, v této logice bychom měli mít příspěvek na úrovni 350 milionů. Stávající podpora státu galerii nestačí ani k zaplacení mandatorních nákladů.
To je jen státní příspěvek. Kolik činí celkový rozpočet?
Národní galerie hospodařila v roce 2016 s rozpočtem přibližně 430 milionů. Za poslední tři roky se tedy zvýšil, ovšem jen proto, že stoupl podíl vlastních příjmů. Ty v roce 2014 činily 60 milionů, loni již 180 milionů. Pozitivní hospodářská bilance je podpořena dramatickým nárůstem návštěvnosti, která v roce 2016 dosáhla rekordních 720 tisíc návštěvníků. Rozhodně jsme však ještě nedosáhli hranice našich možností.
Jak zásadní je při financování galerie podíl soukromého sektoru?
Zásadní je zejména pro financování programu. V době mého nástupu galerie neměla ani korunu od sponzorů. Za tři roky máme partnerský program, který upoutal pozornost řady silných institucí i soukromníků. A na jeho rozšiřování pracujeme, takže aktuálních 30 až 40 milionů ročně bude brzy překonáno.
VIDEO: Aj Wej-wej v Praze představil své největší dílo. Komentuje uprchlíky |
Hvězda letošní sezony Aj Wej-wej má spoustu kritiků. Vyčítají mu, že se přiživuje na uprchlické krizi a je příliš angažovaný. Je právě pro Česko takový umělec správná volba?
Jistě má kritiky, ale také množství obdivovatelů. Tvorbou totiž komentuje aktuální společenská témata globalizujícího se světa a nastavuje zrcadlo totalitárním mocenským praktikám. To lidi polarizuje. Pokud bychom přistoupili na rétoriku, že umění nemá být angažované nebo politické, ve „škatulce“ současného umění by toho asi příliš nezbylo.
Ani snímek, kdy se nechal vyfotit jako tragicky zesnulý syrský chlapec, vám nepřišla za hranicí?
Pokud bych Aj Wej-weje osobně neznal, skoro bych tíhl k tomu ptát se, zda to bylo nutné. On je však nesmírně empatický člověk, jehož se dotýká každé bezpráví. Uměleckými aktivitami se snaží upozornit na osudy opomíjených a mobilizovat pozornost těch, kteří v rukou mají nástroje k řešení situace.
Migrace je choulostivé téma, které polarizuje. Nechtěli dát proto od výstavy někteří sponzoři ruce pryč?
Rozhodně ne. Většina partnerů nám poskytuje peníze na podporu galerijních kulturních aktivit a je na nás, jak je využijeme. Samozřejmě s každým z nich detailně probíráme témata chystaných výstav, takže to, že chceme takto reagovat na aktuální téma, nebylo tajemství. A reakce byly veskrze pozitivní. Galerijní partneři se zjevně ztotožňují s naší filozofií – nejsme muzeem umění vystavujícím na bílých zdech pouze krásné obrazy, mnohem spíše se chceme stát živou platformou celospolečenského dialogu.
