Vedle jiných operních inscenací Národního divadla, jejichž režiséři na jeden příběh přišpendlují jiný (Trelińského Salome), vrší páté přes deváté (Morávkova Kouzelná flétna) nebo ani nevědí, co a jak vyprávět (Keprtové Boris Godunov) je Špinarova režie z jiného světa.
Z mrtvého domu není nutné vnímat jako realistický, souvisle vyprávěný příběh trestanců ze sibiřské káznice. Libreto i hudební zpracování Dostojevského předlohy je spíše sledem různých asociací, útržků, vzpomínek. Vězni, kteří většinou spáchali zločiny z vášně a žárlivosti, si v horečnatých výpovědích vybavují minulost, tolik odlišnou od drtivé přítomnosti.
Špinarův nápad je neobvyklý, ale originální a jasně zpracovaný. Spočívá v surrealistických obrazech, inspirovaných samotným prostředím klasické hudby a opery. Dřívější život stylizuje do fraků, do scény připomínající zdevastovaný salón s lampami na zdech a rozbitým klavírem. Během předehry jsou jednotlivé postavy ještě ve fracích vyfotografovány a dostanou čísla. Pak už mají vězeňské hadry s ciframi na zádech.
Leoš Janáček: Z mrtvého domuDirigent Robert Jindra Režie Daniel Špinar Scéna Lucia Škandíková Národní divadlo, premiéra 14.května 2015 |
Uzavřená mužská komunita si přirozeně neustále a s gustem vybavuje ženy a sex, nejvíce v „divadle na divadle“, které si vězni smějí o svátku sehrát. Špinar však všechno drží v groteskní nadsázce, nesklouzává k povrchním obscénnostem. Ve třetím dějství, odehrávajícím se ve vězeňské nemocnici, horečka vrcholí, jakoby v deliriu se vše vrací do dřívějšího života ve fracích. Asi nejdramatičtější příběh, vrcholící zjištěním, že dávný rival v lásce je nedaleko, zazní jako zdánlivě statický koncertní recitál u klavíru. Posedlost ženou znázorňuje polonahá postava, křečovitě se zmítající na zemi a ovíjející se kolem klavíru. Ani zde však režie nesklouzne k laciné lascívnosti. Jeden z vězňů, který má štěstí a je propuštěn, nakonec zasedá ke klávesám, tedy vrací se „domů“. Ostatní jsou vytlačeni ven, do reality.
Některé věci jsou jistě diskutabilní, třeba názorně naddimenzovaný portrét Leoše Janáčka. Stylizace koncertního křídla do křídla orla, o nějž vězni pečují, už je možná příliš divoká. Nicméně inscenace je pohybově přesně rozehraná a nápady dávkuje tak, aby sledovala hlavní myšlenku.
Trochu jiná alegorie
Stejně přesně vedený a emocionálně působivý je tentokrát i orchestr pod taktovkou Roberta Jindry. Nadaný mladý dirigent vyvažuje celkový zvukový efekt s péčí o jednotlivé části Janáčkovy neobyčejné hudebně-dramatické fantazie či koláže.
Opera nemá hrdiny v pravém slova smyslu, nicméně někteří vězni se svými příběhy více vystupují do popředí. Dominantní je Luka Kuzmič v podání Štefana Margity, jakýsi nepsaný, leč přirozený kápo mezi ostatními trestanci, který musí čelit nejen vlastní minulosti, ale i příchodu vězně z „lepších“ kruhů Gorjančikova (František Zahradníček), jenž přebírá vliv a snad i lásku k mladičkému Aljejovi (Michal Bragagnolo). Přes silnou stylizaci se nevytrácí lidský rozměr postav a jejich vztahů, výrazní jsou Skuratov (Josef Moravec) i Šiškov (Pavol Remenár).
Ač to režisér jistě nezamýšlel, skoro naskakuje alegorie se současnou Operou Národního divadla, která je rovněž jakýmsi mrtvým domem, beznadějně produkujícím špatné inscenace a pouze v záblescích si vybavující elegantní minulost. Špinarova a Jindrova produkce je takovým zábleskem.
