U katafalku drželi čestnou stráž kolegové zesnulého. Mezi květy u rakve na jevišti byly věnce prezidenta Václava Klause, premiéra Jana Fischera, předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka, ministerstva kultury, Akademie múzických umění, nadace Život umělce, Herecké asociace, národních divadel z Prahy a Brna a Divadelního ústavu.
Květy poslali také členové někdejšího Divadla Za branou, činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, Václav a Dagmar Havlovi, pařížská Comédie-Française, divadelního souboru Jeana Vilara z belgického města Louvain-la-Neuve a svému rodákovi i město Pelhřimov. Klaus, Fischer i Vlček usedli mezi smutečními hosty.
Pietní akt zahájili členové Stamicova kvarteta volnou větou z kvartetu As dur Antonína Dvořáka. Krejčův nejbližší spolupracovník dramaturg Karel Kraus upozornil na Krejčův umělecký odkaz i okolnosti, za nichž ještě s Josefem Topolem, Marií Tomášovou a Janem Třískou zakládali v polovině 60. let Divadlo Za branou.
Ze zvukového záznamu pak Krejču připomněly verše z Písní kosmických Jana Nerudy v jeho osobitém podání. Z videa si účastníci smutečního aktu v hledišti historické budovy Národního divadla připomněli jeho recitační mistrovství také v interpretaci Halasovy básně Já se tam vrátím.
Otomar Krejča se zásadně zapsal do historie české první scény; jeho cílem bylo vytvoření dramaturgie, která by přinesla původní hru s pravdivými postavami současníků. V roce 1956 byl jmenován šéfem činohry, avšak po pěti letech rezignoval na protest proti tomu, že byl Kraus propuštěn.
Jako režisér vytvořil Krejča 84 inscenací; z toho více než polovinu v zahraničí, když doma pracovat nesměl. Patnáct let žil nedobrovolným kočovným životem, který však naplnil vrchovatě. Nastudoval mnoho úspěšných projektů v Německu, Belgii, Francii, Itálii, Švédsku, Finsku a dalších zemích.
