Jediný možný kandidát. Tak mluvili odborníci o Ondřeji Černém, stávajícím šéfovi Divadelního ústavu, jenž se přihlásil do výběrového řízení na ředitele Národního divadla v Praze.
Podle očekávání Černý konkurz jednoznačně vyhrál. Do funkce nastoupí patrně v březnu či dubnu – poté, co předá vedení Divadelního ústavu.
Ihned po vašem zvolení se objevily výtky, že vaše vítězství bylo kvůli slabé konkurenci příliš snadné.
Pro mě bylo nesmírně důležité rozhodnutí komise, která volila takřka jednomyslně. Rozhodnutí bývalého ministra Martina Štěpánka na hodinu odvolat Daniela Dvořáka něco spustilo a od toho okamžiku bylo jasné, že nic se dál nemůže vyvíjet normálně. Komise pochopila, že kdyby nikoho nedoporučila nebo by se výběrové řízení zrušilo, pak by to divadlo více destabilizovalo. Jistě by bylo lepší obsazovat tyto posty v tzv. uzavřeném výběrovém řízení, čili že odborníci vytipují vhodné kandidáty, které ministerstvo osloví. Ale takhle by se musela pravidla nastavit od začátku.
Objevily se spekulace, že jste odpovědný za výši poplatků a úroků, jež musel stát za Divadelní ústav v důsledku prohraného restitučního sporu zaplatit.
Restituční kauza se týkala jedné třetiny Manhartského paláce v Celetné ulici a byla neobyčejně komplikovaná. Za deset let soudů, kdy Divadelní ústav své kroky konzultoval s Ministerstvem kultury a to zase konzultovalo některé své kroky s Ministerstvem financí, musel zaplatit kolem dvanácti miliónů za penále a na soudních poplatcích. Věc byla definitivně dořešena kolem roku 2003. Pro Divadelní ústav neexistovala tehdy jiná než špatná řešení. Já jsem ho svým manévrováním přes tuto krizi přenesl. Ústav byl uchráněn redukce své činnosti i svého zániku. Proti nálezu Nejvyššího kontrolního úřadu jsem neprotestoval. Z jeho úzkého pohledu šlo o nehospodárnost. Rozuměl jsem tomu, odpovědnost jsem přijal a byl jsem ministrem kultury potrestán odebráním odměn a osobního ohodnocení.
Váš mandát je pouze na šest let, ministři kultury se střídají bleskovou rychlostí. Neznepokojuje vás to?
Vycházel jsem z toho, že výběrové řízení bylo vypsáno na šest let, i v koncepci jsem pracoval s šestiletým funkčním obdobím. Za tu dobu se dá mnoho zvládnout. Vidím jeden problém: Národní divadlo se mnohdy stávalo určitým rukojmím politických jednání. Za jeden ze svých prvotních úkolů považuji započetí práce na jeho novém statutu.
Jak by měl statut vypadat?
Statut Národního divadla má dvě roviny. Jedním je systém dosazování vedení. Umělečtí šéfové by neměli být jmenováni a odvoláváni ředitelem, ale ministrem, a to na doporučení nějaké rady. Nyní je ředitel člověk, který je odpovědný za umění, protože jmenuje umělecké šéfy. Chci tento model zrušit. Šéfové by měli být odděleni od ředitele. Navíc by jim nemělo končit funkční období všem ve stejnou dobu, ale tak, aby se budoucnost souborů řešila postupně. Druhý krok je transformace právní formy Národního divadla.
Prosazujete větší autonomii uměleckých složek, tedy činohry, opery a baletu. Proč?
Národní divadlo je nejen umělecká instituce, ale i podnik s několika budovami, o tisícovce zaměstnanců a s půlmiliardovým rozpočtem. Soubory vždy vystupovaly do určité míry samostatně. Ovšem mým cílem je, aby kompetence za umělecké složky převzali jejich šéfové. Do určité míry tomu tak již je, ale je třeba budovat větší identitu jednotlivých souborů. Manažerský model Daniela Dvořáka byl opačný, on budoval identitu Národního divadla jako celku. Národní divadlo zřejmě tento krok potřebovalo, ale toto je další krok.
Národní divadlo se potýká s nedostatkem místa. Daniel Dvořák chtěl vybudovat divadlo ze skladů u Apolináře, vy chcete činohře navrátit Novou scénu, dnešní Laternu magiku. Proč je to podle vás lepší řešení?
Jistěže činohra by potřebovala nejvíc nové, moderní divadlo v centru Prahy. Nejsem snílek, proto jsem do koncepce nenapsal, že se nám podaří najít místo v centru města a půl miliardy k tomu. Je hříchem, když už máme prostor na Národní třídě, ho nevyužívat. Z Nové scény by se po úpravách mohlo stát použitelné divadlo. Navíc nová generace již není zatížená odporem k této stavbě. Nevidím důvod, proč se ji nepokusit vzkřísit. Podle mého prostého odhadu jde o osmdesát milionů, které by mohly divadlo proměnit, zlidštit, vyřešit zázemí a základní technické problémy.
Váš otec, teatrolog Jindřich Černý, řídil na začátku devadesátých let Národní divadlo necelé dva roky. Byl jste se s ním radit?
Radili jsme se, ale já jsem se nenechal odradit. Říkal jsem mu: Ty jsi měl pocit, že kompletně zodpovídáš za umělecké výsledky divadla, dostával ses kvůli tomu do konfliktů. Já jdu do této funkce od začátku s tím, že tomuto nesmím propadnout, navíc jsem deset let řídil státní organizaci, tudíž mám jistou představu. Je třeba připomenout, že můj otec byl ve velmi nevděčné situaci, od Národního divadla se oddělovala Státní opera, masivně se snižoval počet zaměstnanců.
Jste i kritik, překladatel, dramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Opustíte některou z těchto aktivit?
Chtěl bych si ponechat nějakou vazbu na německý festival, myslím, že to může spolupráce může oboustranně prospět. Nechci se však žádným způsobem umělecky realizovat uvnitř Národního divadla. Pokud jednou za dva roky přeložím nějakou hru, nebude to pro Národní divadlo.
