RECENZE: V Národním bloudí ve snech. Dočista se v nich ztratili

V opeře Juliette od Bohuslava Martinů, jejíž novou inscenaci uvedlo Národní divadlo, lidé ztratili paměť. Bez ní tápou, žijí jen přítomností. Vzpomínky člověk opravdu potřebuje, třeba jako záchranu před nudou během představení.

Opera s podtitulem Snář měla světovou premiéru v březnu 1938 právě v Národním divadle. Martinů ji zkomponoval podle surrealistické hry francouzského dramatika Georgese Neveuxe a diváky zavádí do blíže neurčeného přímořského městečka. Tam přijíždí pařížský knihkupec Michel, hledající neznámou dívku, kterou zahlédl před třemi lety. Jenže kolem něj se začnou dít podivné věci... Co zpočátku vyhlíží humorně, na konci mrazí, i když to vlastně byl „jenom“ sen.

Dílo každopádně vyžaduje silný nápad, fantazii, ale ne bezbřehou, vždyť i sny mají svou logiku. Původní scénické pokyny v notách, týkající se například umístění domů, jistě není nutno brát jako „návod k použití“. Ovšem poznámka, že dekorace městečka má mít v sobě cosi nepřirozeného, co se ale nedá na první pohled postřehnout, by měla být vodítkem.

Shodou okolností rovněž v březnu, ale roku 2000, představil v Národním divadle tuto operu soubor z britského Leedsu v režii proslulého Davida Pountneyho. Jeho mořská pláž s lehátky vzadu přecházející do šikmé skleněné stěny a se spoustou důležitých maličkostí naplnila požadavek Martinů - ovšemže po svém - vrchovatě. A protože i obsazení bylo velmi dobré, člověk na okamžik zapomněl i na legendární inscenaci Václava Kašlíka ze šedesátých let, jakkoli ji zná už jen z nahrávky, případně z upravené televizní podoby.

Při sledování nové inscenace česko-norské režisérky Zuzany Gilhuusové se naopak všechny vzpomínky neustále vynořují – co jiného také zbývá při pohledu na bílé křoví umístěné na vyvýšeném pódiu, z něhož se vynořují obyvatelé snového městečka a zase v něm mizí. Skoro všichni jsou v bílém, až na Juliettu v zelených šatech. Pódium, pravda, také vyjede nahoru a hraje se i pod ním, ale to je vlastně všechno. Jako nápad to funguje prvních pět minut. Trochu málo na ne zrovna krátkou operu.

Bohuslav Martinů: Juliette

50 %

Dirigent Jaroslav Kyzlink

Režie a scéna: Zuzana Gilhuusová

Premiéra 24.března 2016 v Národním divadle

Poslední jednání Martinů umístil do kanceláře snů, v níž si zájemci u úředníka kupují lístky na cestu do vytoužených „destinací“. Poslíček chce bojovat s indiány, žebrák cestovat do teplých krajin a tak dále. Kdo ale zůstane po uzavírací době, čeká ho za tajemnými dveřmi šílenství. Režisérka skoro celé jeviště ponořila do tmy, vyjma bílého klavíru. Jakoby tím divákům vzkazovala „Já už fakt nevím, domyslete si něco sami“. Jenže divák by rád něco viděl...

Mimochodem, v tištěném programu si lze přečíst i dopis režiséra první inscenace Jindřicha Honzla, který uvažuje o tom, že přílišná realističnost této opeře škodí stejně jako přehnaná fantastičnost. Zdá se, že právě to druhé se teď přihodilo, inscenace chce být tak moc snová a abstraktní, až nemá žádný konkrétní význam. Ztratila se sama v sobě.

O sólistech lze jen snít

Vzpomínky naskakují i při sledování a poslechu sólistů. O nich lze také vlastně jen snít. Part Michela je psán tak, že před ušima vyvstává citlivý, nejistý snílek, v jehož nitru se ale skrývají hluboké emoce. Takhle ho kdysi zpíval Ivo Žídek, který jasně formuloval všechna slova, jež mu navíc krásně zněla. A obrýlený Paul Nilon v Pountneyho inscenaci kromě kultivovaného zpěvu (v anglickém překladu) dojímal skvěle zahranou neohrabaností a bezmocností.

Tenorista Peter Berger v nynější inscenaci dělá dojem, že se ve snech Bohuslava Martinů ocitl omylem. Všechno je na něm robustní, ale ne v osobitém slova smyslu. Produkuje silné tóny, slova spíš válcuje a chodí po jevišti jako rozzuřený milovník ze špatné inscenace nějaké italské opery, třeba z Mascagniho Sedláka kavalíra. Hlasové a jevištní charisma ale není takové, aby vynahradilo senzitivitu ve zpěvu i herectví.

Juliette byla velkou rolí slavné české sopranistky Marie Tauberové, jejíž zpěv v sobě spojoval křehkost s obrovskou energií a vzornou dikcí. Před pár lety zpívala v Rudolfinu úryvky z Julietty (ve francouzské verzi) Magdalena Kožená, zase úplně jiný typ, ale i ona vábila Michela horečnatým zvukem. Také Rebecca Caineová v Pountneyho produkci byla svůdná v herectví i zpěvu. Zpěv Alžběty Poláčkové je sice křehký, ale nevyjadřuje nic, energii v sobě nemá, od začátku do konce je pořád stejný, přitom Martinů dává Juliettě každou chvíli jinou tvář, milou, vzpurnou a samozřejmě vášnivou. Jenže když třeba volá Michelovo jméno, v podání Poláčkové to působí jako kdyby učitelka věcně vyvolávala žáka k tabuli, ne jako přelud lákající muže do nenávratna.

Opera je zalidněna i spoustou dalších figurek, jen zdánlivě epizodních, ale kvůli fádní režii žádná nijak zvlášť neupoutá pozornost – na rozdíl od Pountneyho nápadité práce s detaily. Nejpřijatelnější je tak výkon orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka, i když v něm převládá spíš důraz na symfonickou hutnost než na poetickou, oduševnělou stránku hudby Martinů.

Vzpomínky jsou někdy prevít, ale užitečný.