Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Národní divadlo: jedna éra pomalu končí

  9:46aktualizováno  9:46
Nový vrcholný tým Národního divadla v Praze, vedený Danielem Dvořákem, předstoupí dnes před novináře, aby poprvé uceleněji představil své umělecké záměry. Začne je naplňovat 1. července, po skončení stávající sezony. S první scénou v zemi se tedy 30. června rozloučí jak ředitel ND Jiří Srstka, který je ve funkci od 1. června 1994, tak umělečtí šéfové Josef Kovalčuk (jeho éra v činohře začala 1. září 1997), Josef Průdek (operu vedl od 1. ledna 1996) a Vlastimil Harapes (balet řídil už od 1. ledna 1990).


Požádali jsme specializované publicisty, aby se před dnešním vystoupením Dvořákova týmu - o němž budeme informovat zítra - ve stručnosti ohlédli za prací, již soubory ND pod vedením Kovalčuka, Průdka a Harapese odvedly.



ČINOHRA

Opatrně s těmi kategorickými soudy! 


Hodnotit nějakou etapu ve vývoji divadla, jehož kořeny prorůstají hluboko do tradice, dokonce do tradice takříkajíc národní, je méně snadné než se zamýšlet nad tvorbou těch, kteří spolu pracují od začátku a umělecký profil je víceméně v jejich moci.

Od Národního divadla, zvláště od divácky relativně nejpřístupnější činohry, se očekává mnoho: málokde je však tolik různorodých "požadavků". Ohlédnout se za kapitolou, pod níž je podepsán jako šéf Josef Kovalčuk, není jednoduché a na malé ploše by bylo neseriózní vynášet jednoznačné soudy. Toto období je spjato s prohrami, remízami i výhrami.

"Česká otázka" i morálně apelativní jevištní poselství, jež nepochybně stály na počátku Kovalčukovy koncepce, ukázaly na nejsledovanější české scéně své přednosti i meze.

Škarohlíd by asi připomněl sice dobré úmysly při dramaturgické a režijní realizaci původních novinek, avšak novinek didaktických. A poukázal by také na nepříliš šťastnou ruku při scénické prezentaci velkého Williama Shakespeara. Šlo by ovšem namítnout, že některé osvědčené tituly české linie byly předvedeny v solidních inscenacích, k nimž patřily Romance pro křídlovku, Paličova dcera, Pašije, dokonce nadprůměru bylo dosaženo v Šamberkově volební komedii Éra Kubánkova.

Ani s tím Shakespearem nebylo vždy zle; připomeňme Rajmontovu interpretaci Othella a také Mnoho povyku pro nic, p rvní z trojice komedií realizovaných maďarskou režisérkou Enikö Eszényiovou. Byl poskytnut prostor pro provokující, nejednoznačně přijímané počiny, viz Bulgakovův Mistr a Markétka v režii Oxany Meleškinové. Dařilo se v komorních prostorách Divadla Kolowrat, herecky především Ivě Janžurové v Beckettových Šťastných dnech. Repertoár osvěžily dramaturgické objevy, kupříkladu solidní inscenace dvou současných irských her i zvláštní poetika Hofmanstahlova Kristinčina návratu.

Nejvýraznější událostí zůstává Pitínského múzická interpretace Maryši bratří Mrštíků. Sympaticky působí žánrový rozkyv posledních dvou premiér: na jedné straně seriózní interpretace Bernhardova Minettiho, s níž se do Stavovského divadla vrátil režisér Otomar Krejča po svém mimořádném Faustovi, na straně druhé uvolněně nadýchnutá Jiráskova Lucerna, připravená Vladimírem Morávkem.

Silný herecký potenciál souboru nebývá vždy využit. Jeho hvězdy mnohdy předvádějí pozoruhodnější kreace na jiných scénách či v jiných médiích. Někteří herci však o svých kvalitách přesvědčí na domácí půdě; kromě připomenuté Ivy Janžurové to lze tvrdit o Jiřím Štěpničkovi a jeho excelentních výkonech v Maryše či v Bernhardově znepokojivé moralitě Před penzí. Jiným se podaří rozsvítit i spornou inscenaci, kupříkladu Borisi Rösnerovi jako Malvoliovi ve Večeru tříkrálovém.

JAN KERBR, autor je redaktorem Divadelních novin

BALET

Kvalitativní vzmach na poslední chvíli 
 
Vlastimil Harapes je ze všech nynějších uměleckých šéfů Národního divadla ve své funkci nejdéle. Někdejší výborný tanečník byl do vedení baletu jmenován k 1. lednu 1990. Funkční období mu bylo poté několikrát prodlouženo - bez předchozího konkurzu. Paradoxně nyní musí odejít, ačkoliv by mu smlouva vypršela až za dva roky.

Zprvu soubor pod Harapesovým vedením tápal; nedařilo se rozhýbat stojaté vody jak v tanečním kádru, tak v dramaturgii. Jen s polovičním úspěchem skončil ambiciózní projekt Choreografie z Nizozemí z roku 1992, v jehož rámci vstoupila na scénu Národního divadla díla Jiřího Kyliána, emigranta světového formátu. Pro jeho náročnou pohybovou řeč pražský soubor nebyl připraven.

Objevem byla složená inscenace Malý pan Friedemann/Psycho, vůbec první baletní režie Jozefa Bednárika (1993). Ten spolu s choreografem Liborem Vaculíkem vytvořil tandem podepsaný pod asi nejvýraznější dramaturgickou linií Harapesovy éry - totiž jakéhosi kvalitního baletního bulváru. Jejich společné inscenace (dále především Čajkovskij a Isadora Duncan) vyprávěly barvité, takřka skandální biografické příběhy; byly až křiklavě efektní, ale přitom nezůstávaly na povrchu. Ne náhodou našel tento typ baletu v posledních letech odezvu na některých regionálních scénách. Druhou větví baletního bulváru, už výhradně zábavného, byly inscenace, na nichž spolupracoval Vaculík s Vlastimilem Harapesem coby režisérem (jakási travesti podívaná Někdo to rád... a kostýmovaná féerie Mauglí).

Z klasického repertoáru se dlouho neurodilo nic zajímavého. Problematicky vyzněly nové verze Labutího jezera a Coppélie, selhaly pokusy navázat na staré legendární inscenace - Machovovu Popelku a Kůrova-Weiglova Romea a Julii. Přínos znamenala spolupráce se stálicí světové klasiky Jurijem Grigorovičem, jehož inscenace Louskáčka a Raymondy sice už poněkud pokryl prach, avšak vysoká choreografická kvalita zůstala. Nadto u druhého titulu se razantními úpravami podařilo vcelku zdařile uvést dílo svými libretistickými kvalitami velice chatrné.

Třetí linií byly komponované programy, divácky nejrizikovější, avšak pro samotný soubor možná nejpřínosnější. V těch českých se vedle Libora Vaculíka, jenž byl nejvýraznější choreografickou osobností Národního divadla 90. let, uvedli například Zdeněk Prokeš, Ivanka Kubicová či Petr Zuska. Patřil sem i největší průšvih - program sestavený z prací Ireny Janovcové (Amen!), Petra Šimka (Krutá hra) a profesionálními kritérii obtížně hodnotitelného díla Miloslava Lipinského (Outsider).

V rámci komponovaných programů, složených z děl světových choreografů, byly uvedeny práce Jiřího Kyliána, Hanse van Manena a trojlístku "Američanů" - Balanchina, Aileyho a Limóna. Jejich taneční poetiku přijímal zprvu úzce klasicky formovaný soubor s potížemi. K postupné proměně docházelo v druhé polovině devadesátých let. Ansámbl se omladil, stal se otevřenější novým podnětům. Velký pokrok udělal sbor. Plodem byla interpretace obtížné Kyliánovy Sinfonietty (2000), která už snesla přísná mezinárodní srovnání.

Dnes je balet Národního divadla ve velmi slibné formě. Nutně se však musí rozšířit sólistický kádr - na některé typy rolí už není alternace. Na hranici únosnosti je i celkový počet členů souboru, s nímž se velké klasické tituly obsazují často na doraz. Zajímavě se v posledních dvou letech začala rýsovat dramaturgie. Po letech stagnace tedy kvalitativní vzmach na poslední chvíli!

ROMAN VAŠEK, autor je taneční publicista a kritik

OPERA

Snaha prolomit izolaci a narovnat kritéria
 
 
Éra operního šéfa Josefa Průdka měla být původně érou Jiřího Bělohlávka. Ten však po zhoršení ekonomických poměrů divadla funkci nepřijal. Průdkovi nezbylo než vytěžit maximum z minima a srovnat kritéria, která se v Česku stále vyvíjejí jakoby v izolaci. Dařilo se to s proměnlivými výsledky. V poslední době spíše lépe.

I tak se ovšem až příliš divoce střídaly výjimečné - či alespoň v nějakém ohledu nadprůměrné - projekty (Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcek, Julietta, Čertova stěna, Tristan a Isolda) s hodně rozpačitými výsledky (Prodaná nevěsta, Dvě vdovy) a s vyloženými propady na ostudnou provinční úroveň (Don Giovanni, Dalibor).

Je neoddiskutovatelným faktem, že o nejlepší inscenace se zasloužili hosté odjinud než z Národního divadla, potažmo z Česka. Někdy to dokonce byly celé ansámbly: z Leedsu a z Göteborgu. Posily ze skutečné světové elity - Linda Watsonová, Kurt Rydl, Gabriela Schnautová - přicházely pohostinsky hlavně za mezinárodně velmi respektovaným dirigentem Jiřím Koutem. Do Prahy se příležitostně vraceli v cizině působící pěvci Dagmar Pecková, Eva Urbanová a Štefan Margita. Jinak ovšem na první scéně soustavně nezpívá a nediriguje nikdo ze současné světové špičky a stávající ansámbl zjevně není schopen náročné úkoly zvládnout.

Souvisí to samozřejmě s financemi, ale právě v citlivé oblasti pěveckého umění diváci stále postrádají srovnání, a tudíž i odpovídající měřítko. Mladým domácím zpěvákům chybí vzor, motivace a tvrdá konkurence.

O něco více se kritéria podařilo narovnat v režii - hlavně díky Davidu Radokovi a Davidu Pountneymu (Robert Wilson se představí letos na jaře). Je nutno přičíst Průdkovi k dobru, že se vydal tímto směrem a snažil se dostat do Prahy divadelní veličiny. S domácími silami to asi nepůjde. Vyloženě zklamaly práce Juraje Herze a Jany Kališové. Diskutabilním zůstává angažování činoherních režisérů J. A. Pitínského a Vladimíra Morávka, kteří - jakkoli pozoruhodní divadelníci - nemají s operou patřičné zkušenosti a horko těžko se zaučují přímo na první scéně.

Izolaci se příliš nedařilo prolomit v médiích. Světový tisk inscenace Národního divadla moc často nezaznamenává. V tomto směru je aktivnější Státní opera Praha.

VĚRA DRÁPELOVÁ, autorka je hudební publicistka

Budova Národního divadla v Praze.

Národní divadlo

Zleva Jiří Srstka (ředitel ND), Josef Kovalčuk (šéf činohry), Josef Průdek (šéf opery) a Vlastimil Harapes (šéf baletu).

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nový cirkus Cink Cink Cirk
VIDEO: Jsme všude, jenom ne spolu, říkají Cink Cink Cirk. Pojí je potrubí

Český nový cirkus nemusí nutně znamenat jen Cirk La Putyku či Losers. Na festivalu Letní Letná se letos předvede i mladé uskupení Cink Cink Cirk složené ze...  celý článek

Přemysl Pálek v titulní roli nového nastudování Krysaře v pražském Kalichu
Landův Krysař vznikl ve staré době. V Kalichu zkoušejí novou verzi

Po důmyslné dřevěné scéně plné otočných kulis se prochází postava v kápi. Herec Přemysl Pálek odříká své věty důsledně zadumaně. Jeho role Krysaře vzbuzuje...  celý článek

Martin Kraus a Chantal Poullain v novém nastudování Šesti tanečních hodin v...
Hrát u Bolka je moje srdeční záležitost, říká Chantal Poullain

Úspěšné nastudování hry Šest tanečních hodin v šesti týdnech se od léta hraje v Divadle Bolka Polívky. Chantal Poullain zde učí už třetí taneční mistr.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.