Tehdy, v posledních dnech války, všechny tři porodily. Dvě holčičky a jednoho chlapce. Příběh je to tak neuvěřitelný, až budí pocit, že si jej snad autorka Wendy Holdenová vymyslela.
K obelhání nechvalně známého lékaře smrti Mengeleho, skrývání těhotenství, porodu i přežití dětí o hmotnosti 1,5 kilogramu bez lékařské pomoci muselo být zapotřebí tolika šťastných náhod. Ale je to pravda. Dokládají to fotografie, dokumenty, výpovědi svědků a hlavně ony tři děti, jež k uvedení knihy na náš trh přijely vyprávět o svém osudu.
Vyprávění žen v knize přerušují sušší pasáže uvádějící do válečných reálií. Zprvu se zdají nudné, o válečných událostech v tehdejším Československu a Polsku přece jen asi ví zdejší čtenář více než britský, finský, italský, dánský či americký. Kniha totiž vyšla už ve dvaadvaceti zemích. Ale brzy přijdou detaily, které většina asi nezná.
Postup zabíjení v plynových komorách: proč dozorci v Osvětimi nechávali oběti zhruba patnáct minut čekat a tísnit se nahé v prostorách údajných sprch? Ne ze sadismu ani z organizačních důvodů, bylo to třeba pro chemickou reakci, která z granulí, jež pak sypali ze střechy do prostor sprch, vytvořila smrtící plyn. Nebo proč se muselo při jízdě na smrt tísnit tolik lidí ve vagonech? Mimo jiné pro slevu, kterou říšské dráhy poskytovaly na tisíc „cestujících“.
Narodili se, aby přežiliWendy Holdenová Mladá fronta, 312 stran, 2016 |
Lze polemizovat o tom, zda podobné detaily jsou nutné pro příběh samotný. Rozhodně však čtenáře uvedou do děje velmi realisticky. A byť je kniha zřejmě zamýšlena jako oslava síly a života těch, kteří přežili (i díky hrdinům z Horní Břízy, již dali vězňům najíst a napít, když tu vlak smrti zastavil), málokterá matka po jejím přečtení nepůjde obejmout své dítě.
Jediné, co se dá knize hnidopišsky vytknout, je upoutávka na obalu: Skutečný příběh Češky, Slovenky a Polky, které těhotné odjely do koncentračního tábora Osvětim. Protože slovo „odjely“ evokuje akt dobrovolný, zatímco je čekala nejhorší hrůza jejich života.
