Zabij svého manžela je příběhem ženy, která domluveným sňatkem dostane ohavného manžela, vyžívajícího se v psychickém i sexuálním mučení. A pak ji jednoho dne vezme na jatka, což se mu stane osudným. Podle knihy byla na Tchaj-wanu počátkem 90. let natočena televizní série, z níž sice zmizely sexuální scény, ale i tak lámala rekordy ve sledovanosti.
Ze svého bytu ve čtrnáctém poschodí šedivého věžáku má Li Ang (1952) překrásný výhled na Tchaj-pej, lidnatou metropoli rodného ostrova. Jako jedna z mála místních autorek dokázala svým úspěchem pokořit jeho hranice a prosadit své knížky do němčiny, francouzštiny či angličtiny, stát se vyhledávaným hostem zahraničních festivalů a knižních trhů.
Váš nejslavnější román se v čínštině jmenuje Zabij svého manžela. Měla jste někdy pocit, že byste svého partnera nejraději zabila?
Ne (smích), o vraždě svého manžela či milence zrovna nijak neuvažuji. Je to jen román, jehož příběh se odehrává v minulosti - dnes je situace žen mnohem lepší. Já sama jsem naštěstí vyrůstala ve velmi otevřené rodině. Můj otec je obchodník, má matka oslavila 101 let a rozhodně není konzervativní.
Jak se postavení žen změnilo během vaší literární kariéry?
Myslím, že bod zlomu nastal v 70. a 80. letech. V té době jsme měli dostatek žen, které cítily, že musí za svá práva bojovat, jakkoli měly různá zázemí i zaměstnání. Napsala jsem hodně článků a knih, pokoušela se probudit ženské sebevědomí. Dnes bych řekla, že tchajwanské ženy jsou mezi těmi asijskými asi ty nejpokročilejší. Jsme tolik svobodné, že i kdybych napsala něco desetkrát otevřenějšího, než byl román Zabij svého manžela, nikdo by si toho ani nevšiml.
Bylo v době, kdy jste začínala, neobvyklé stát se na Tchaj-wanu spisovatelkou?
Neobvyklé rozhodně bylo, když žena začala psát o sexuální tematice. Pokud by byl autorem muž, nic by se nestalo, ale já byla jedna z prvních autorek, které nectily tabu. Proto byl román Zabít svého manžela tak kontroverzní. Vždycky jsem chtěla vyjádřit, jak strašný může být život, pokud ženy nedokážou usilovat o svá práva. Pokud nedokážou být nezávislé, prohrávají - jejich osud může být tak mizerný jako osud mé hrdinky.
A takovou knihu vám bez potíží vydali?
Rukopis jsem poslala do jednoho z největších tchajwanských deníků, který vyhlásil soutěž o nejlepší román. Má knížka vyhrála a noviny ji vydat prostě musely - každý den jedno pokračování. Není to příběh, který byste si šli jen tak koupit do knihkupectví, ale díky novinám pronikl každé domácnosti doslova na stůl. Nastalo pozdvižení, matky protestovaly, že to není četba pro jejich děti.
Převažovaly tedy negativní ohlasy?
Někteří kritici mě označovali za špionku čínského režimu, komunistku, která má zkorumpovat své krajany, aby čínská vláda mohla převzít moc na Tchaj-wanu. Dnes to působí až bláznivě, ale v té době, kdy u nás platil výjimečný stav, to bylo dost strašidelné. Ale věděla jsem, že jsem napsala velmi dobrý román, a pokud vyvolá nepříjemné tlaky, nezbývá než jim čelit.
Jak reagovali rodiče?
Skandál dopadl na celou rodinu. Ale jakmile byl román přeložen do více než deseti jazyků a otec držel v rukou pochvalnou recenzi z New York Times, začal říkat: „No, přece jen to nebude tak špatná kniha.“
Zajímají vás i politická témata?
Politiku sleduji z pozice ženských hrdinek. Jeden z mých románů je o političce, která používá své tělo a sex k tomu, aby šlapala po jiných tělech, zejména mocných mužů. A získá vše, co chtěla.
Proč vás tak přitahují ženské emoce?
Připadalo mi, že je to důležité téma pro tchajwanské ženy. A - to bych asi neměla říkat - v 60. a 70. letech zde nebylo příliš žen, kterým by se dostalo podobně dobrého vzdělání jako mně. Vzdělaní a schopní psát byli muži, kteří tak utvářeli obraz o ženách - tradičně pokorných, úslužných, podřízených, milých a čistých, čímž tento stereotyp ještě posilovali. Chtěla jsem, aby ženy vyprávěly své vlastní příběhy. Navíc mě rodina velmi podporovala, a i když jsem způsobovala hodně potíží - málem mě vyhodili z univerzity, kde jsem učila - vždy jsem měla z čeho žít. To mi dodávalo potřebnou odvahu.
Vyhodit z univerzity? Proč?
Někteří kolegové usoudili, že když jsem napsala tak zkažený román, neměla bych ovlivňovat mladou generaci. Naštěstí prezident univerzity byl velmi tolerantní muž, jeden z prvních, který studoval na Harvardu. To díky němu jsem mohla na univerzitě pokračovat.
Dospívala jste ve starobylém městě Lukang. Jak vás ovlivnilo?
Před třemi stoletími byl Lukang druhým největším městem Tchaj-wanu, prosperující a proslulý obchodováním s kontinentální Čínou. V mém dětství už vypadal dost omšele. Navíc neměl moc dobrý systém osvětlení, takže ulice byly ponořené do podivných stínů a mně připadalo, že v každém koutě je nějaký duch. Vždycky jsem co nejrychleji utíkala domů. To mě přivedlo k napsání knihy Viditelné přízraky. Myslím, že bez Lukangu bych nenapsala tolik dobrých příběhů.
Užíváte si svůj hvězdný status?
Řekla bych, že ano. Deset let jsem jen cestovala a jedla. Má sláva mi pomohla poznat lidi ze skupiny Gourmet Food, kteří připravovali báječné speciality jen pro mě. Není divu, že jsem pak vydala román celý o jídle a o víně. Jedna jeho kapitola se jmenuje Hovězí nudle a francouzské divadlo podle ní připravuje hru.
Publikovala jste několik rozhovorů se sebou samou. Jakou otázku byste si nejraději položila?
Zajímalo by mě, jaká bude má pozice v tchajwanské literatuře příštích let. Doufám, že už mě konečně přestanou označovat za kontroverzní autorku a budu prostě jen spisovatelkou. Tou, která píše o lidech, sexu a životě.
