O vstupenky na operu Nagano můžete soutěžit ZDE
V jedné z lóží sedí skupinka fanoušků s prapory a skanduje „Hoši, do toho“.
Nagano není nic více, ale také nic méně než ukázka toho, jak lze v dnešní době inteligentně ozvláštnit repertoár a vymyslet dobrou legraci. Začíná to už vlastním nápadem, který rozhodně není nedůstojný. Operním hrdinům jistě nemusí být několik set let, aby mohli vstoupit na jeviště.
Libreto je vtipným dílkem
A libreto Jaroslava Duška je uceleným, vtipným a jemně dloubavým dílkem, v němž se paroduje kdeco, národní povaha s jejími mindráky, manýry operních textů včetně italských výkřiků typu „cara mia bellisima“ (moje milá nejkrásnější).
Hudba Martina Smolky, kterou s orchestrem nacvičil Jan Chalupecký, s Duškovými slovy neméně chytře koresponduje, hraje si a pohrává si se zvuky, komentuje, je nesmírně divadelní, a dokonce si dovolí něžně šťouchnout do české národní hymny, jež zapůsobí jako živá voda na brankáře Hniličku, omdlelého v důsledku neudělení olympijské medaile.
Je to hudba, která neodplyne po prvním poslechu, utkví v paměti, a přitom se v žádném případě nedá označit za podbízivou.
Více pohybu než zpěvu
Zpěvákům, pravda, velké příležitosti neposkytuje. V téhle opeře je víc pohybu než zpěvu. A všechny pohybové akce jsou režisérem Ondřejem Havelkou podrobně vymyšleny, sladěny a vypracovány, a také zahrány jak tanečníky, tak hokejisty-sólisty.
Choreograf Martin Vraný se svými break-dance tanečníky navíc připravil výstupy, při nichž publikum trochu tají dech a hodně řve smíchy. Stejně jako při úvodní filmové projekci: na plátně umístěném v horní části jeviště se odehrává inscenovaný příjezd zazobaných hokejistů v luxusních limuzínách k zadnímu vchodu divadla.
Dění na plátně pak plynule přechází do dění na jevišti. Hokejisté, vybaveni patřičnými bicepsy, se přestrojují za gladiátory, posilují.
Hosana, máme Hašana
Téhle scéně by slušelo méně opakování a více tempa. Ale s příchodem trenéra v šedivé paruce, jenž i svými gesty nápadně připomíná Ivana Hlinku, a s rituálním šamanským tancem na slova „Hosana, máme Hašana“, jeviště zase ožije.
I pak by některé scénky stálo za to více vypointovat či „prodat“ s větším efektem - například obřadné vztyčení brankáře Haška v podání kontratenoristy Jana Mikušky v jeho zbroji. Nicméně jeho latinské zpěvy jsou jedním z nejlepších nápadů celé opery.
Hlavní zábava přichází ve druhém dějství - pardon, druhé třetině. V ní se hraje s Kanadou, USA a Ruskem. Gejzíry svěžích gagů a nápadů, těžících mimo jiné z kontrastních fyzických dispozic brankáře Haška a mohutného Kanaďana, jsou doplněny domáckými „glosami“ táty a mámy Hniličkovými.
Třetí třetina začíná kouzelnou ukolébavkou. Slovy „Na ostrově Hokajdo narodil se boží vnuk, jeho jméno Dominik“ uspává japonská gejša brankáře, jehož si předtím zabalila jako miminko.
Jaroslav Hašek na Hrad
Objeví se prezident Havel se svými decentně uhlazenými průpovídkami, ale také Jaroslav Hašek, jenž uslyšev volání „Hašek na Hrad“ vstane z hrobu a v doprovodu Švejka chce místo svého jmenovce převzít z rukou prezidenta korunovační klenoty.
Nagano je prostě chytrá opera. Připomíná chutnou, ovšem lehkou lahůdku, která osvěží, ale těžko se stane pilířem repertoáru - tím by měl být Mozart nebo Janáček.
Jenže když půjde člověk v Praze na Mozarta nebo Janáčka, místo počinů srovnatelných se světovými scénami bude svědkem často žalostných propadů. A ty Nagano nevyváží.
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
 Fotografie z inscenace opery Martina Smolky Nagano. |
