Přitom album nemá hity - mnohé skladby se sice věčným hraním v rádiích zpopularizují, ale žádná nechytí na první poslech. Úspěch desky je postaven na jiných pilířích: na chytře vymyšlené produkci a vrcholném pěveckém výkonu.
Pravda, z hlediska dramaturgie a produkce běží „jen“ o schopnost odhadnout, koho má album oslovit. Dionová má na desce tři druhy písní. Jako francouzská Kanaďanka i tentokrát sáhla po několika skladbách svých rodáků a posílila tím nadnárodní charakter své hudby. I když v těchto písních plně uplatňuje prvky soulu, znějí trochu jinak než běžná americká produkce.
Americký sound je druhým typem písní - co skladba, to jiný styl: najdeme tu latinskou baladu, zpívanou dokonce španělsky, i romantické písně, vyvolávající asociace směřující právě ke Streisandové. Ve skladbě At Last zpěvačka koketuje s elegantním jazzem. Skladba Rain, Tax s úvodními stoptimy je jasnou parodií na Madonnu, Nature Boy pouze s pianem evokuje standardy třicátých a čtyřicátých let. A vedle toho Goodbye (The Saddest World), již napsal Springsteenův producent Mutt Lange a která patří do kategorie efektního power rocku; tahle „oslava matky“ bude takřka určitě znít nejen v letošní Den matek v tisících rádiích.
Více než v minulých letech se Celine Dionová také blíží k modernímu gospelu - prvky černé církevní hudby nacházíme skoro ve všech skladbách. V okamžicích, kdy vystupuje trochu jako sólistka kostelního sboru, doslova září. To platí především o závěru písně Prayer od quebeckého kultovního zpěváka Coreyho Harta, kde vyráží dech kombinací strhujících emocí a pěvecké dokonalosti.
Třetí složka je překvapením. Po úspěchu švédské skladatelské školy u spotřebních teenagerských kapel Dionová zkusila tři švédské snímky. Dva z nich jsou z kategorie moderního diska. Jedna z mála rychlých skladeb desky, Sorry For Love, má asi největší hitové ambice ze všech sedmnácti snímků. Proti dokonalým baladám se tyto písně zdají být ústupkem pro méně náročné posluchače mladší generace, ale při celkovém poslechu desky to tak ani nepřijde.
Dokonalost pěveckého výkonu je místy tak úžasná, až to zabolí. Ale když člověk poslouchá největší operní hlasy druhé poloviny minulého století, Mariu Callasovou, Joan Sutherlandovou nebo Mirelle Freniovou, cítí, jak ho jejich hlasy pohlcují a přenášejí na něj vnitřní sílu melodií; v případě Celine Dionové naopak před vámi leží nádherná zářící koule, do níž se nedá proniknout. Není to chladné, není to povrchní, ale občas se objeví potřeba začít poslech těch písní až po třetí minutě třicáté vteřině, kde většinou nastartuje vrcholná fáze její vokální exhibice. Příště asi bude muset hledat chytlavější skladby. Anebo malinko ubrat na patosu. Vše ostatní je sladěno ve vybroušený celek.
Pravda, z hlediska dramaturgie a produkce běží „jen“ o schopnost odhadnout, koho má album oslovit. Dionová má na desce tři druhy písní. Jako francouzská Kanaďanka i tentokrát sáhla po několika skladbách svých rodáků a posílila tím nadnárodní charakter své hudby. I když v těchto písních plně uplatňuje prvky soulu, znějí trochu jinak než běžná americká produkce.
Americký sound je druhým typem písní - co skladba, to jiný styl: najdeme tu latinskou baladu, zpívanou dokonce španělsky, i romantické písně, vyvolávající asociace směřující právě ke Streisandové. Ve skladbě At Last zpěvačka koketuje s elegantním jazzem. Skladba Rain, Tax s úvodními stoptimy je jasnou parodií na Madonnu, Nature Boy pouze s pianem evokuje standardy třicátých a čtyřicátých let. A vedle toho Goodbye (The Saddest World), již napsal Springsteenův producent Mutt Lange a která patří do kategorie efektního power rocku; tahle „oslava matky“ bude takřka určitě znít nejen v letošní Den matek v tisících rádiích.
Více než v minulých letech se Celine Dionová také blíží k modernímu gospelu - prvky černé církevní hudby nacházíme skoro ve všech skladbách. V okamžicích, kdy vystupuje trochu jako sólistka kostelního sboru, doslova září. To platí především o závěru písně Prayer od quebeckého kultovního zpěváka Coreyho Harta, kde vyráží dech kombinací strhujících emocí a pěvecké dokonalosti.
Třetí složka je překvapením. Po úspěchu švédské skladatelské školy u spotřebních teenagerských kapel Dionová zkusila tři švédské snímky. Dva z nich jsou z kategorie moderního diska. Jedna z mála rychlých skladeb desky, Sorry For Love, má asi největší hitové ambice ze všech sedmnácti snímků. Proti dokonalým baladám se tyto písně zdají být ústupkem pro méně náročné posluchače mladší generace, ale při celkovém poslechu desky to tak ani nepřijde.
Dokonalost pěveckého výkonu je místy tak úžasná, až to zabolí. Ale když člověk poslouchá největší operní hlasy druhé poloviny minulého století, Mariu Callasovou, Joan Sutherlandovou nebo Mirelle Freniovou, cítí, jak ho jejich hlasy pohlcují a přenášejí na něj vnitřní sílu melodií; v případě Celine Dionové naopak před vámi leží nádherná zářící koule, do níž se nedá proniknout. Není to chladné, není to povrchní, ale občas se objeví potřeba začít poslech těch písní až po třetí minutě třicáté vteřině, kde většinou nastartuje vrcholná fáze její vokální exhibice. Příště asi bude muset hledat chytlavější skladby. Anebo malinko ubrat na patosu. Vše ostatní je sladěno ve vybroušený celek.
|
Celine Dionová: A New Day Has Come |
|
I'm Alive |
|
Celkový čas: 57 minut |
 |
 |
 |
 Kanadská zpěvačka Celine Dionová na ceremoniálu Grammy 2002. |
 Celine Dionová: A New Day Has Come - obal CD; (c) 2002. |
