Teprve dnes, čtyřiačtyřicet let po jeho smrti, máme možnost sledovat vývoj tohoto génia v celku. Zasloužil se o to básník a překladatel Zdeněk Lorenc titulem Daroval jsem svou duši bílému kameni.
Přestože se Lorenc (1919–99) s Tzarou osobně setkal hned po druhé světové válce a jeho dílo sledoval a překládal víc než půl století, neměl to u zdejších romanistů snadné: už jeho prvnímu výboru Paměť člověka (1966) vyčítali přílišnou autorskou licenci a fatální nepřesnosti; třeba Petr Král na Lorencovu adresu řekl, že Tzaru "sice náruživě miloval, básně mu ale bezpříkladně zmasakroval".
A to měl Zdeněk Lorenc k básníkovi blízko i tvůrčím naturelem: oba inklinovali k poezii diktované náhodou a nevědomím, k lyrickým textům, v nichž se romantická smyslovost kříží s absurdním humorem. Nynější výbor, který čekal na vydání desítky let, tak za originálem kulhá – přesto si podstatnou část své výchozí magie uchoval.
Tristan Tzara, původem Rumun, začínal pod vlivem symbolismu. Lorenc však tuto etapu ve výboru pomíjí a uvádí čtenáře rovnou do středu dění: tedy do curyšského kabaretu Voltaire, kde se Tzara v únoru 1916 "sdružil s poezií, skandálem a vzpourou" – a vymyslel dadaismus.
Dada se v jeho textech demonstruje jako hra s myšlenkou i jazykem, jako smršť obrazného nonsensu, která vyvrací všechny milníky v dějinách literatury. "Inteligent, to je na nic," triumfuje básník, "co je vzácné a co má hodnotu, to je idiot."
V roce 1922 podává dada demisi a Tzara, který mezitím Curych vyměnil za Paříž, začíná koketovat se surrealismem a jeho zájmem o psychoanalýzu, snění, šílenství nebo kulturu primitivních společností. K veršům přidává prózy, dramatické texty i eseje a prvotní negativismus obrací konstruktivním směrem – k poetické harmonii. Nové období vrcholí sbírkou Přibližný člověk, skladbou o devatenácti zpěvech, kterou básník dokončil v roce 1931.
Vedle "přibližného" člověka však vstupuje na scénu také člověk politický: na přelomu 30. a 40. let Tzara přijímá komunismus (viz sbírku Samo slunce silnice rudá); na rozdíl od Eluarda nebo Aragona však nikdy nedovolil ideologii, aby ho připravila o jemnost vnímání a sugestivní obraznost.
Surrealistická představa poezie jako "neřízeného myšlení" doznívá i v pozdním Tzarově díle. V básních, které snímají úděl člověka filtrem jasnozřivosti a melancholie. Ale také v pronikavých studiích věnovaných prokletému básníku Villonovi. Tristan Tzara do konce svých dní "nepřestal otvírat dveře, všechny dveře" – čili hledat a objevovat.
TRISTAN TZARA - Daroval jsem svou duši bílému kameni
Překlad Zdeněk Lorenc. Concordia, 320 stran, doporučená cena 296 korun.
