Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na strach není čas

  1:00aktualizováno  1:00
Antonín Kratochvíl už nějaký čas patří mezi světovou fotožurnalistickou špičku. V devatenácti se rozhodl z komunistického Československa odejít. Dostal se do rakouského uprchlického tábora, z něho pak do Švédska. Tam byl odsouzen za pašování drog a vrácen zpátky do Rakouska.

Uprchl do Francie a namísto vězení si tehdy zvolil cizineckou legii (byl kulometčíkem v Čadu). Po zranění se dostal do nemocnice v Marseille, odkud utekl do Nizozemska, kde se v Amsterodamu přihlásil na výtvarnou akademii. Stal se fotografem.

Nakonec se v roce 1972 dostal do Spojených států, kde zpočátku fotil komerční zakázky pro Hollywood, Playboy či obálky gramofonových desek. Později přesídlil do New Yorku a stále více se věnoval sociální fotografii, která ho také proslavila.

Vytvořil několik světoznámých souborů, například z náboženských poutí v Polsku, genocidy ve Rwandě, epidemie AIDS v Zimbabwe, o utečencích v Bosně či v Afghánistánu. Před čtyřmi lety byl u založení fotografické agentury VII.

Antonín Kratochvíl získal čtyři ceny World Press Photo, ve světě nejprestižnější fotografické soutěže. Téměř třicet let má americké občanství, soutěž však stále obesílá za Českou republiku.

Co děláte v Česku? Čekal bych vás spíše v Iráku.
Tam jsem byl minulý rok docela dlouho, celkem asi šest měsíců. Teď v Praze spolupracuji na charitativním spotu pro Adru.

Chcete se do Iráku ještě vrátit?
Teď mě zajímá spíše situace v Súdánu. Během září bych se tam chtěl vypravit.

V Iráku jste fotografoval některé rozhodující boje. Dostal jste se do situací, kdy jste měl namále?
Ano.

Dá se jim předejít?
Riziku se nemůžete vyhnout. Člověk tam už odjíždí s tím, že kritické situace mohou nastat.

Co je z vašeho pohledu víc nebezpečné - když se v Iráku válčilo, nebo nyní, kdy partyzánské skupiny zajímají cizince a dávají ultimáta?
Teď je to nebezpečnější. Předtím byla válka, bojovalo se, ale teď nevíte, kdy a co se může stát. Situace je dnes zcela bez kontroly. Já jsem byl v Iráku, když tahle partyzánská válka začala. Bylo nesmírně obtížné v té době fotografovat. V současné době tam mají fotožurnalisté velké potíže. Musí se pohybovat s vojáky nebo mít nějakou vlastní ochranu mezi Iráčany, což většina fotografů, kteří tam přijedou, samozřejmě nemá.

Co si s sebou do války kromě fotografického náčiní berete?
Je potřeba vzít si toho co nejvíc. Když jsme jeli do Iráku poprvé, vyjížděli jsme hodně narychlo a pak nás čekalo hodně problémů. S jídlem, pitnou vodou a podobně. Když jsem tam jel podruhé, už jsem si toho s sebou koupil víc. Pak jsem to ale už nepotřeboval, protože se tam mezitím situace změnila.

Máte nějakou hranici, za kterou už nefotíte?
Hranice se posouvají pořád. Většinou to záleží na momentálním rozhodnutí.

Posunuje se tato hranice s věkem?
Řekl bych, že ne. Když si někdo nepřeje, abych ho fotil, tak ho nefotím. Nebojím se krve, nemám zábrany, když lidi přede mnou vyhodí bomba do povětří, to pro mě z hlediska fotografování není problém. Ale jsou ještě jiné, humánnější situace. Moc jich sice není, ale vyskytnou se.

Chtěl jste tedy něco vyfotografovat, ale z těchto důvodů to neudělal?
Ano. Třeba když jsem poznal herce Johnnyho Weissmullera, který hrál ve třicátých letech Tarzana. Krásný člověk. Já jsem poznal jeho ženu v Acapulku, pak jsem je oba navštívil doma. Našel jsem kostru člověka zkrouceného po mrtvicích. Tak jsem ho nefotil, nechtěl jsem, aby lidé viděli, jak dnes vypadá. Vzpomínka na něj pro mě byla důležitá, respektoval jsem jeho minulost. To je jedna z těch situací.

Bojíte se někdy? Měl jste při fotografování v Iráku strach?
Samozřejmě. Nejde ani tak o strach jako o ostražitost. Když už se potom dostanete na místo, strach nemáte. Nemáte na něj čas.

Máte hodně zkušeností z válečných konfliktů. V čem to bylo v Iráku jiné?
Hlavně v tom, že tam tentokrát nebyl nikdo spřátelený. Fungovali jsme tam jako nezávislí novináři aani spojenecká vojska nechtěla, abychom tam byli. A Iráčani byli buď schovaní, nebo bojovali.

Co vás do války žene? Touha událost zdokumentovat, nebo zakázka od novin?
Asi obojí. Chcete splnit požadavek toho, kdo vás tam posílá, a zároveň musíte uspokojit i sám sebe. Abyste z toho dostal to, co z toho dostat chcete.

Jakou moc má ten, kdo vám práci zadá? Například vy preferujete černobílé fotografie, ale co když zákazník přijde s tím, že chce barevnou reportáž? Jste na to ochotný přistoupit?
Jistě. To je jediná jejich moc. Pro mě to ale není žádný problém, protože barevné fotografie se dají vždycky v počítači do černobílých přehodit. Takže mi to nevadí, naopak, i barva může být někdy zajímavá.

Vy však volíte černobílou fotografii.
Myslím, že je efektnější. Když jsem obrázky z Iráku posílal v barvě, tak je potom v časopisu předělali na černobílé. V době digitálních technologií je jednodušší posílat fotky v barvě a potom je přehodit do černobílé.

Mluvil jste o charitativním spotu pro Adru. Jak se na něm podílíte?
Ukazují v něm moje fotografie a já jen chvilku mluvím. Celý spot má třicet sekund.

Tenhle krátký film má podtitul - poděkování všem, kteří chtějí něco změnit. Mění vaše fotografie svět?
V to doufám. Jak dalece se jim to daří, to nevím. Účinek na diváky se nedá zmapovat. Ale určitě tam nějaký důsledek bude. Ale co s během událostí zmůže jednotlivec, kterého fotografie osloví?

Není vám líto, že fotografií nemůžete zachytit všechny události? Nechtěl jste někdy jet do války a místo fotoaparátu si vzít filmovou kameru?
Já myslím, že fotografie je účelnější než film. Má výhodu, že se k ní jako divák můžete vrátit. Navíc fotografie zachycuje určitý vrcholový dojem situace, a tím se stává součástí vašeho myšlení. Nikdy jsem neměl ambici být filmař.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jitro, 1857, Josef Mánes
Salmovský palác se v říjnu rozloučí s Mánesem i Navrátilem

Milovníkům výtvarného umění zbývá už jen měsíc a půl, aby si prohlédli expozici Umění 19. století v pražském Salmovském paláci. Národní galerie ji totiž od...  celý článek

Malíř a ilustrátor Karel Franta měl být podle rodinné tradice hudebníkem.
Zemřel výtvarník Karel Franta. Psal i kreslil komiks Malý Vinnetou

Ve věku 89 let zemřel ve středu ve svém pražském domově výtvarník Karel Franta. ČTK to dnes oznámil básník František Novotný, který s ním vydal tři sbírky a...  celý článek

Na Malostranském náměstí je nový Prastánek umělce Skály.
VIDEO: Skála vztyčil svůj Prastánek, poslouží k občerstvení duše i těla

Od čtvrtečního večera má pražské Malostranské náměstí novou dominantu. Na místě bývalého parkoviště stojí více než šest metrů vysoký Prastánek z dílny...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.