Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na seriály se už nedívám, tvrdí Ladislav Chudík alias doktor Sova

  0:33aktualizováno  0:33
Ač hrál desítky postav, pro české diváky zůstává Ladislav Chudík především primářem Sovou. Pětaosmdesáti let se ve středu dožívá jeden z nejznámějších slovenských herců.

Ladislav Cudík slaví pětaosmdesáté narozeniny. | foto: Archiv MAFA

Výraznou tvář a nádherný hlas Ladislava Chudíka považují Slováci za své "rodinné stříbro". Rodák z Hronce působil na scéně, na plátně i na obrazovce vždy jako herecký aristokrat. Pod úsporným civilním výrazem dokázal skrývat ty  nejdramatičtější konflikty. Z jeviště Slovenského národního divadla neodešel ani ve svých pětaosmdesáti letech.

Ladislav ChudíkZažil jste mnohá dramata nejen na scéně nebo ve filmu. K jakému žánru byste přirovnal svůj život? Je to tragédie, nebo komedie?
Jak se říká, je to úděl, který obsahuje všechny varianty, jaké zná Aristotelova Poetika. Dělí se to podle věku, ale i podle toho, jak dokážeme vyvádět nebo jak zkoušíme, co si všechno můžeme dovolit. Když se pak popálíme, vznikají framatické, možná i tragické situace.

Ale komedie se vám vyhýbaly. Nebo spíš vy jim?
V Shakespearových komediích jsem si zadováděl jen ze začátku – ve Zkrocení zlé ženy. Vyloženě komické úlohy jsem hrál i na Malé scéně Slovenského národního divadla, například Göringa v Černé komedii Petra Schaffera, zajímavého homosexuála. Prý jsem ho zobrazil tak, že byli spokojeni i ti, kteří pro to měli porozumění. Mým největším komediálním úspěchem byli Zlatí chlapci Neila Simona v roce 1974. Měli 205 repríz. Kdyby nezemřel Martin Gregor, tak bychom pokračovali dál.

Avšak přednostně vás obsazovali do dramatických postav.
Je pravda, že žádná filmová úloha ve mně neobjevila dispozici pro komiku. Kdyby však filmoví režiséři chodili víc do divadla, možná by o tom i uvažovali. Například Barnabáše Kosa jsem tehdy chtěl hodně hrát, ale režisér Peter Solan si vybral Josefa Kemra.

Litujete toho, že jste některé role nedostal?
Jakékoliv přerušení herecké dráhy, ať už to byla má nemoc, operace nebo léčení, znamenalo, že jsem se něčeho musel vzdát. Ztrátové pro mě bylo i období 1963–1967, kdy jsem podlehl naléhání a stal jsem se šéfem činohry SND. Jako nestraník jsem byl najednou poctěn důvěrou shora. Kvůli téhle funkci jsem se vzdal nabídek ve filmech Karla Kachyni nebo Jiřího Weisse na Barrandově. Je to škoda, protože tyhle role by se určitě přidaly k mým přesvědčivějším filmovým postavám.

A naopak: litujete, že jste některou roli vzal?
My herci sedáváme na lavičce, čekáme na příležitost. V divadle si jen někteří z "velkých" mohou dovolit nějakou roli vrátit. To se ještě tak dělá ve filmu, televizi nebo v rozhlase. Divadlo je posvátnější, je to služba. Musí se plnit v malých i velkých úlohách.

Ladislav ChudíkLadislav Chudík

Které své filmové výkony považujete za nejpřesvědčivější?
K těm uznaným historií patří role kapitána Dabače, třebaže podle kritik Agnesy Kalinové nebo Kataríny Hrabovské to tehdy ani tak nevypadalo. Zatím jsem se nikde nepochlubil, že jsem s tímto filmem byl v roce 1960 pozvaný na filmový festival do irského Corku, kde jsem získal nominaci na cenu za herecký výkon. Nakonec to vyhrála francouzská herečka. Byla pěkná, tak jsem jí to odpustil. Teď mám radost,  že Dabač nedávno vyšel i na DVD, třebaže je dost zahanbující, že jeden ze slovenských filmů musel vydat český nakladatel Řitka video. To je také naše "lidská situace", s tím se nedá nic dělat.

Máte sklon připomínat si často své filmové nebo divadelní postavy?
Občas to souvisí s mou prací. Brzy by měla vyjít kniha, na které jsem spolupracoval s Ľubicou Krénovou. Je to vlastně dokument o mém životě, přesněji monografie, byl jsem na ni celé měsíce plně soustředěný. Teď děláme další pokus o delší dialog s Jankem Štrasserem. Zatím to vypadá velmi zajímavě, Janko se ptá i na věci, které jsem si v souvislostech neuvědomil ani já sám.

O divadle

Chudík: My herci sedáváme na lavičce, čekáme na příležitost. V divadle si jen někteří z "velkých" mohou dovolit nějakou roli vrátit. To se ještě tak dělá ve filmu, televizi nebo v rozhlase. Divadlo je posvátnější, je to služba. Musí se plnit v malých i velkých úlohách.

Když se ohlédnete na svou tvorbu, které období považujete za nejkrizovější?
To po premiéře hry Arthura Millera Po pádu o jeho životě s Marilyn Monroe. Připravovali jsme inscenaci s tím, že děláme evropskou premiéru, mysleli jsme, že na ni nalákáme publikum, že představujeme velkého dramatika. Ale najednou se na nás sesypala kritika. Nedovedete si představit, jakou psychózu vytvořili kritici Emil Lehuta a Stanislav Vrbka. O inscenaci vyšla celá stránka v Pravdě (list slovenských komunistů, pozn. red.), kde ji celou odsoudili. O mém výkonu v roli Quentina se Lehuta později vyjádřil, že ji může považovat jen za sportovní výkon. Zasáhli mě jako tehdejšího šéfa činohry SND i jako hlavního představitele inscenace. Tehdy jsem si říkal: Mám to vůbec zapotřebí? Ale zároveň to bylo moje nejkrásnější období. Z připravovaného pohřbu se nakonec stal jeden z našich největších úspěchů. Jen u nás jsme měli sto vyprodaných představení, zájezdy v Čechách byly neuvěřitelné, pětihvězdičkové.

Vaše generace ještě působila v rámci Československa. Ale většinu vašich mladších kolegů ze SND už v Praze neznají.
Dnes jsme několikanásobně chudší. Nemáme bohatou tvorbu v televizi. Kolik inscenací se udělalo za posledních dvacet let – jedna, dvě, tři? A filmů nebo rozhlasových her? To se vůbec nedá srovnávat, bohužel. Dnešní dvacetiletý člověk dostává omezenou nabídku. My jsme byli známí díky televizi. Televizní slovenské pondělky – to byl jeden velikánský seriál plný velkých překvapení z bohatství světové tvorby. Ale i dnes se v Česku a dokonce nejen ve filmech prosazují slovenští herci i herečky.

Jste neodmyslitelně spojený se seriálem Nemocnice na kraji města. Porovnáváte ho  s dnešními, například s Ordinací v růžové zahradě?
Neporovnávám; na seriály se už nedívám.

Co myslíte, mají Slováci víc než patnáct let po osamostatnění stále komplex vůči Čechům?
Nejsem si jistý, že už zmizel. Myslím, že ještě přetrvává. Možná jak v čem. Máme o polovinu méně obyvatel, navíc se mnohé u nás vyvíjelo později. Slovenská činohra existuje od roku 1932, kdy se oddělila od české. Slováci nechtěli jít po roce 1919, kdy SND vznikalo, do divadla, slovenští herci byli ve dvacátých letech nedostatkovým zbožím. Tehdy nám při zakládání našeho Národního divadla přišla na pomoc Východočeská divadelní společnost z Pardubic.

Čím by si podle vás mělo SND připomenout svou jubilejní devadesátou sezonu?
Do toho bych se nechtěl plést. Jenom ať je to oslava naplno, aby ji přijali kritici i diváci. Mně divadlo udělalo radost už tím, že jsem se Tančírnou mohl rozloučit se starým Divadlem Pavla Országha Hviezdoslava a otevřít jí novou budovu SND.

Jaké to je, být ve vašem věku stále členem souboru SND?
Nosí mě na rukou, že překonávám rekordy. Ale nebýt Tančírny, byl bych už pět let skutečným odpočívajícím penzistou. Můžu tu roli hrát jen proto, že Tančírna je speciální inscenace – beze slov. I pro nás bylo překvapení, co všechno se dá v rámci činohry udělat. Děkuji Martinu Hubovi a Martinu Porubjakovi, že se k tomu odhodlali, i když inscenace způsobila v souboru vnitřní bouřku. Někteří totiž nechtěli slyšet o částech, které se dotýkaly komunistického režimu. Všichni máme nějaké vzpomínky, ten citlivě prožívá to, onen zas jiné období. Historie se přes nás valila velmi dramaticky.

Patříte k lidem, kteří se v listopadu 1989 díky svému kreditu velmi přirozeně stali tvářemi nové doby. Jaké to bylo?
Byl jsem připravený už tím, že jsem byl nekomunista a že mě zasáhlo to, co se stalo v roce 1968. Dostal jsem se do středu dění poté, kdy jsem se z rozhodnutí souboru stal vedoucím pracovníkem nového Svazu slovenských dramatických umělců. Jezdili jsme tehdy po celém Slovensku, absolvovali jsme mítinky i v Olomouci nebo v Praze. Ale jakýmsi moderátorem jednání s komunisty byl Milan Kňažko.

V roce 1968 jste nakrátko emigroval do Rakouska. Proč jste to udělal?
Moje první žena žila v určitém strachu. Juraj Špitzer, tehdejší šéfredaktor Kulturního života, rozšířil v prvních hodinách po vpádu vojsk pověst, že můžeme být rádi, když takových deset tisíc lidí neodtáhnou na Sibiř, že můžou jednoduše zmizet. Moje tehdejší žena se svým oslabeným zdravím nesla tyhle fámy velmi těžce. Ale nakonec až o pár let později vyšlo najevo, že skutečně dost lidí v té době zmizelo.

Zklamala vás v něčem naše dnešní demokracie?
Demokracie je obsažená v lidech, je to roztroušené v nás.

Jak vzpomínáte na svou roli prvního porevolučního ministra kultury?
"Ugovorili meňá", že mě tam potřebují na vyvážení, abych pomohl něžnému přechodu moci. Já to "něžné" vnímám v uvozovkách. Při převratu moc něžných cest nemáte. To jen my jim tak můžeme říkat.

Té funkce jste se vzdal už po několika měsících. Proč? Je politika nečistou hrou?
Ubližoval bych jí, kdybych o ní tak hovořil. Člověk se při ní může zapotácet a udělat chyby, ale může i úmyslně škodit, zneužívat, využívat, obohacovat se.

Politici a dnes už i podnikatelé mají sklon zneužívat osobnosti, které se podobně jako vy těší všeobecné úctě. Jak se tomu bráníte?
Není tak jednoduché být hercem. Nejvyšší místa vás mohou zesměšnit nebo zase ocenit Pribinou či Ľudovítem Štúrem. Zažili jsme už ledacos, za Mečiarovy vlády jsme byli vyhlášeni za třetitřídní umělce, i komunistická strana na nás vždy něco sváděla. Když za socialismu nebylo to či ono na pultech, vždycky vznikla nějaká kampaň proti hercům, kteří "hrabali". Přitom v každém kraji bylo i za minulého režimu několik milionářů, o kterých se nepsalo. I dnes se těžko dokazuje, zda majetek politiků odpovídá jejich výdělkům.

Vy sám žijete skromně v bytě v Petržalce. Vás peníze nikdy nelákaly?
Byly pro mě spíš prostředkem, jak si zabezpečit hereckou dráhu, jakousi startovací plochou. O mnoho peněz jsem přišel kvůli komplikacím se svou první ženou, která psychicky onemocněla. Pořád jsme se někam stěhovali, byli jsme pro smích, stali jsme se i obětí podvodu. Možná jednou vydám dokumentární knihu svých tehdejších záznamů. Osobnost mé ženy se postupně měnila. Odmítala se léčit, až mě nakonec lékaři přinutili vzdát se jí jako manželky. Žil jsem s ní tehdy dvacet let, byla to hrozná situace. Je to stále ve mně, nezažil jsem nic těžšího. Při tom jsem musel stále pracovat. Byl zázrak, že jsem se tehdy nezhroutil.

Často jste hrál vojenské typy, dokážete být i v soukromí tak rozhodný jako na plátně?
Řeknu vám něco zábavného. Jako šéf činohry SND jsem ostrým, možná někdy až nešťastným způsobem sáhl do sladce líných poměrů našeho souboru, jehož zákoutí jsem dobře znal. I někteří mí blízcí přátelé se mi potom odvděčili tím, že se  obrátili proti mně. Nakonec jsem se funkce velmi rád vzdal. Málokdo ocenil, kolik sil jsem do toho vložil, jak jsem musel sám sebe nutit, abych byl nenápadným příkladem. Mám ještě schované poznámky, které jsem tehdy svým kolegům říkal.

K vašim významným filmovým postavám patřil učitel národů Jan Amos Komenský. Myslíte, že se herec obejde i bez školy?
Absolvoval jsem čtyřletou konzervatoř, potom jsem na ní učil, později i na VŠMÚ. Je správné, když k talentu získáte i vzdělání. Ale vážím si i slovenských selfmademanů, jako byli Paľo Bielik, Ján Kroner či Ctibor Filčík. Mohou být pro nás příkladem.

Ve filmu jste hrál i generála Ludvíka Svobodu, pozdějšího prezidenta. V reálném životě vám funkci prezidenta nikdo nenabídl?
Jen se říkalo, nebo spíš šuškalo, že prý by to lidé chtěli. Já se nerad přeceňuji.

Vraťte se do starších dob. Kdo by nesměl chybět na oslavách vašich narozenin?
Mí kolegové Gregorovi, Jariabkovi a Záborských, Mico Huba byl jako šéf od naší party trochu izolovaný. A ještě František Dibarbora, s nímž jsme se sblížili,  když jsme společně otvírali Novou scénu SND.

Jak budete své životní jubileum oslavovat?
V Národním mi dělají krásné oslavy! Jsem jimi tak poctěný, že to někdy ani nemohu unést.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jan Kříž se vrátil na jeviště Divadla Kalich. Po návratu hrál muzikál Pomáda.
Mezinárodní úspěch. Jan Kříž se chystá na roli v německém Plesu upírů

Muzikálový herec a dvojnásobný držitel Thálie Jan Kříž uspěl v konkurzu na připravované německé nastudování Plesu upírů. Celou příští sezonu tak stráví v...  celý článek

Herec Jan Kříž
V Německu zkoušíme Ples upírů devět hodin denně, říká herec Jan Kříž

Zkoušky ve Stuttgartu jsou intenzivnější než v Česku, vzkazuje z Německa Jan Kříž, který tam stráví celou příští sezonu. Zahraje si v původní verzi slavného...  celý článek

Spitfire Company, Fragmenty milostných obrazů
Pohyb ovládne Prahu, potom tanečníci zamíří také do Edinburghu

Nejen Letní Letnou může být v létě živ divák holdující novému cirkusu či modernímu tanci. Za poslední roky se v Praze etablovaly pravidelné akce, které...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.