Jsou umělci, od kterých se automaticky čeká vývoj (takových je nebo by měla být většina). A pak jsou tací, kteří by nějakými stylovými zákruty své posluchače jedině zklamali. Otázka po smyslu natáčení "stále jednoho a téhož alba" je samozřejmě relevantní, ale není na ni jiná odpověď, než že každá hudba nemusí být nutně progresivní a závažná. Leckdo se také rád při poslechu jen baví.
A právě jako soundtrack třeba k letní zahradní nebo plážové party si Isaakovo nové (resp. jakékoli) album lze dokonale představit: s uvolněnou atmosférou, ovocnými koktejly, chlazenými long drinky a spoře oděnými dívkami si přesně taková muzika doslova tyká, skoro až k hranicím klišé.
A to přesto, že vlastně písničky samotné nejsou zas tak velká legrace. Ostatně, Isaakovi byl odjakživa - plným právem - předhazován Roy Orbison jako "více než" hlavní vzor. I na Mr. Lucky je řada písniček, které by Orbisonově zpěvníku dokonale seděly.
Jsou tu sice i kousky jiného typu, třeba hodně ostrý twist Mr. Lonely Man, velkoorchestrální, jak z muzikálové show pocházející finálovka Big Wide Wonderful World nebo Very Pretty Girl, kde Chris Isaak našel - jistěže mimoděk, hlavně díky jisté "tajemnosti" písně - až caveovské odstíny.
A je tu dokonce (singlová) We Let Her Down, písnička, ve které se hudební základ pokouší vytvářet kdesi v pozadí poměrně moderní "atmosféry" za použití jemných reverzních zvuků a dalších úprav tak trochu ve stylu kapel, jako jsou třeba U2.
Většina písniček ale přesně zapadá do rámce vytyčeného americkou hudbou 50. let, zejména produkcí studia Sun. Zvuk je dokonale trefený: nejen "plechové" bicí, ale zejména elektrické kytary znějící bez zkreslení krásně "dřevěně" a také prohnané nejspíš originál dobovými efekty - i ta echa jsou snad stará pásková, žádné digitální delaye.
Zkrátka, nového se od Chrise Isaaka nedozvíme nic. Ale pokud aspoň někdy vyznáváme poředkadlo "žádná zpráva = dobrá zpráva", pak jsme tady na správné adrese. Bavme se.
Chris Isaak: Mr. Lucky
Reprise/Warner Music, čas 47:45
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
