Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung označil tisícistránkové dílo za událost roku, známý španělský spisovatel Jorge Semprun za událost 21. století. Ve Francii ovládly Laskavé bohyně (Les Bienveillantes) jak bestsellerové žebříčky (za šest týdnů se jich prodalo 280 tisíc výtisků), tak literární ocenění: dostaly cenu Gouncourtovu i Francouzské akademie.
Propírají se na německých veletrzích, v klubech historiků, kavárnách, školních třídách a dokonce prý i na dámských dýcháncích. A váleční veteráni dodávají, že žádnému ze spisovatelů nových generací válku nevěřili tak jako Jonathanu Littellovi, čtyřicetiletému francouzsky píšícímu autorovi, který se narodil v New Yorku, má židovské litevské kořeny a žije v Barceloně.
Je synem amerického autora špionážních románů, ale vlastní literární kariéru nemá skoro žádnou. Možná i proto se objevily hlasy, že Littell tak ambiciózní a historicky hodnověrnou knihu zčistajasna napsat nemohl. On podobné úsměšky přechází: kritiky nečte, veřejnost nevyhledává, ve vzácných rozhovorech je stručný.
Při jediném německém vystoupení takřka nepromluvil, a nebýt občasného potáhnutí z cigarety, působil by jako sfinga. Román napsal ve čtyřměsíčním zátahu, po pětiletém výzkumu, který je na knize znát. Promítl do něj své zkušenosti humanitárního dobrovolníka ve Rwandě, Čečensku či Bosně, kde se jeho auto dostalo pod palbu.
Srbský plukovník mu pak vysvětlil svou motivaci k válce – střílí do lidí a bombarduje kvůli sbírce rybářských návnad, kterou mu ukradli "ty bosňácké svině".
Za zpěvu ptáků praskají kosti
Vznikl okázalý opus, který už názvem neskrývá inspiraci v antických tragédiích a čtenáře nijak nešetří. Ústřední postavu, vzdělaného a chladně racionálního esesáka
Aueho, nechává autor přihlížet masakrům na Ukrajině, takřka umřít ve stalingradském pekle, kontrolovat likvidace v Osvětimi i bezcílně bloumat v sutinách Berlína.
Představte si nejsyrovější detaily a nejchoulostivější intimity, ať už se týkají vyměšování, sexu nebo zabíjení. Vystřelené mozky, rozpáraná břicha a praskající kosti, salvy spermatu či nezadržitelné proudy fekálií často a otřesně kontrastují s poetickými kulisami jako lekníny a rákosí.
Ani vůně květů a zpěv ptáků však nepřekryjí pach krve a rozkladu. Patří sem i šíleně absurdní scény, při nichž esesáci řeší "sardinkové balení", tedy jak do co nejméně
hrobů poskládat co nejvíce mrtvol, či jak s minimálními náklady dorazit ty, kterým nestačila jedna kulka do týla.
Z masových poprav sestavují "na památku" fotoalba vázaná z bot zavražděných a na konci, při posledním koncertu Berlínské filharmonie, vítá Hitlerova mládež posluchače s košíky plnými kyanidových kapslí. Těm, kteří se místo konečného vítězství dočkali konečné
porážky, připravil Führer ve své "nezměrné moudrosti" alespoň lehkou smrt.
Když si překladatelka Michala Marková ověřovala některé faktografické okolnosti, překvapilo ji, že téměř každá věta, každý obraz mají své historické ukotvení. Autor do dialogů vkomponoval výpovědi nacistů před mezinárodním tribunálem v Norimberku, paměti Rudolfa Hösse, deníky Alberta Speera, východní frontu popisuje s místopisnou precizností.
Zároveň více či méně obratně sugeruje, že nacistická ideologie se od té stalinistické tolik neliší – používají stejných prostředků k podobným cílům, jen jedné jde o rasu a Národ, druhé o třídu a Lid. Jednotlivec pro ně nikdy nic neznamenal.
Podle německého pamětníka Klause Harpprechta dokázal Littell zprostředkovat odosobněnou byrokracii totalitního státu, zoufalství na východní frontě i zvěrstva vyhlazování sugestivněji než celá dosavadní odborná literatura či televizní dokumenty.
Oceňuje suverénnost, s jakou Littell používá rigidní slovník Třetí říše; přesnost, s jakou se orientuje v esesácké hierarchii, konfliktech i intrikách; výstižnost, s níž pojednal charaktery legendárních i těch dávno zapomenutých ideologů a aktérů, jejichž jména dnes příliš neříkají ani odborníkům.
Pedanterii Littell projevil i v "instruktážním" dopise svým překladatelům – žádal je, aby důsledně ponechávali německé termíny. Zpočátku je kniha germanismy tak zahuštěná, až se téměř nedá číst.
Posléze však zjistíte, že Sturmbannführer, Feldmarschal, Leiter, Genickschuss, Führerworte, Untermenschen, Weltanschauung, Vernichtungsbefehl či Endsieg skutečně splývají v jakousi hudební melodii, vábivý válečný marš.
Tisíc stran se žene téměř bez odstavců, v jediné hmotě jako lavina, která čtenáře buď mine, anebo stáhne s sebou.
Mimořádné dílo i mimořádný kýč?
V internetové diskusi Frankfurter Allgemeine Zeitung se většina teoretiků shodla, že jde o jedinečné, těžko srovnatelné dílo.
To neznamená, že nemá řadu rozporů – někdo tomu říká pornografie holokaustu, jiný psaní na efekt a třetí kýč. Ten se dere na mysl zejména v závěrečných pasážích z berlínské zoo, kde mrtvoly nacistů plují vedle ohromné gorily s bajonetem vraženým do břicha či
hrocha, který má v zádech pojistku z dělostřeleckého granátu.
"Byla tedy válka zvrácenou pohádkovou říší, hřištěm vyšinutého děcka, které rozbíjí své hračky a přitom řičí smíchy, dítěte, které vesele hází nádobí z oken?" ptá se Littell v knize, která by se při troše úprav mohla tvářit jako dokument.
Jenže právě to autor nechce – říká, že záměrně využil emocí, účinků prózy, aby zachytil, jak blízko má normalita k šílenství a obyčejný člověk k masovému vrahovi.
V jednom z rozhovorů podotkl, že kdyby se nenarodil v Americe roku 1967, ale v Německu roku 1913, možná by se věnoval nacismu se stejnou upřímností jako se nyní věnoval své humanitární práci.
A podle Littellova "hrdiny" bychom vždycky měli mít na paměti: "Toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky... Možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší."
