Působí tu i tlak států. "Většina z nich zavedla přísnější legislativu, než stanoví direktiva unie," konstatovala Evropská komise v právě zveřejněné čtvrté zprávě o plnění nařízení zvaného Televize bez hranic. V něm je obsažen často kritizovaný požadavek, že televizní stanice musí, "pokud je to možné", pokrývat aspoň 51 procent vysílacího času evropskými produkcemi. Ani tlak států ovšem úplně nevysvětlí, proč ve všech zemích unie - až na Portugalsko a Španělsko - zabíraly v letech 1997-1998 evropské pořady více než tři pětiny vysílacího času hlavních stanic. Ve Francii, v Německu a v Itálii vysílají stanice, na něž se dívá devět desetin lidí, dokonce přes sedmdesát procent evropských pořadů. Za nimi příliš nezaostává ani Británie, kde BBC a jiné stanice s převahou evropských filmů sleduje na 87 procent obyvatel. Znalci, například někdejší šéf britské BBC Christopher Bland, připomínají, že je to logické. Divák dává i na obrazovce přednost tomu, aby viděl díla zobrazující jeho život - a televize se tomu přizpůsobují.
To platí i pro Španěly, kteří vysílají "jen" 53 procent pořadů z Evropy, a pro Portugalce, jejichž televizní stanice jsou jako jediné v EU hluboko pod stanovenou hranicí 51 procent. Rodinné seriály a další televizní "skvosty" se pro tyto země vyrábějí v kulturně příbuzné Latinské Americe. Výroba portugalských filmů v Brazílii je tak levná, že jí domácí výroba prostě nestačí konkurovat.
V každé zemi je samozřejmě řada stanic, které směrnici unie neplní - buď proto, že začínají vysílat a musí být rentabilní, takže se přimhouří oko, nebo jsou příliš specializované (na auta, na lov, na dějiny), anebo jednoduše proto, že nechtějí. K těm posledním patří třeba britská Sky, majetek jednoho z předních odpůrců unie Ruperta Mudrocha. Většina "neplničů" je však z řad kabelových a placených soukromých televizí, a to ve všech zemích od Francie po Británii. Evropské kvóty také neplní německá PRO Sieben, Vox či SuperRTL a rakouská ORF 1.
Zato prakticky všechny velké stanice vyhověly požadavku, aby dávaly aspoň deset procent vysílacího času evropským pořadům, které nejsou z jejich dílny. I když evropská direktiva omezuje volnost rozhodování televizních manažerů, většina z nich ji akceptuje. Mají pro to velmi praktický důvod: nařízení nese název Televize bez hranic a v rámci unie hranice skutečně ruší. Takže když jeden provozovatel televize dostane licenci v jednom státě EU, může vysílat do celé unie bez omezení.
Minulý rok posloužilo evropské nařízení dokonce jako záštita pro komerční stanice. Když se německá veřejnoprávní televize ARD snažila donutit konkurenci k omezení počtu reklamních šotů během vysílání filmu, dal Evropský soudní dvůr v zásadě za pravdu komerčním televizím. Pak ovšem dodal, že tuto otázku si kaž dý stát může upravit sám, což nakonec zajistilo vítězství ARD. P
rávě kolem reklam se dnes soustřeďuje většina skutečně významných bojů o nařízení Evropské unie - zvlášť velkou obavu vyvolává vyhlídka, že příští rok stane v čele unie načas Švédsko. To má přísná omezení na reklamu pro děti a chce je rozšířit do celé unie. Bude mít šanci, protože za rok začnou jednání o možné úpravě evropské direktivy.
Nařízení Televize bez hranic se podřizuje i Norsko, Island a Lichtenštejnsko, které nejsou součástí unie. Ta vyvíjí tlak i na uchazeče včetně České republiky, aby se jím řídili.
