Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Šedivé tváře pod rudými hesly. Wajda byl mistrem až do konce

  8:54aktualizováno  8:54
V úvodní pasáži snímku Mžitky muž bez nohy a bez ruky vesele válí sudy po zeleném trávníku spolu se studenty, kteří mu naslouchají s takřka nábožnou oddaností.

Z Wajdova posledního snímku Mžitky | foto: Artcam

Polský malíř a profesor Wladyslaw Strzeminski byl vskutku modlou a jeho představitel Bogusław Linda, známý u nás z Michálkova filmu Je třeba zabít Sekala, vyzařuje charizma každičkým pórem, aniž by musel promluvit.

Ostatně právě scény, kdy vypráví pouze obrazem, prokazují, jak mistrovsky točil Andrzej Wajda – od raných Kanálů až do konce, neboť Mžitky vstupující do českých kin představují jeho poslední dílo.

Fotogalerie

Když za okny hrdinova bytu vyvěsí obří rudý transparent se Stalinem, do prorocké rudé se v potemnělé místnosti zbarví i malířovo plátno. V modré zase hrdina máčí květiny, které pokládá na bílý sníh zimního hřbitova. A zhroucení invalidy s berlemi mezi figurínami ve výloze, kde světoznámý umělec v ponižující roli aranžéra končí, završuje obraz zmaru s kyvadlovým pohybem polámaných údů loutek.

Přesné, výmluvné, účinné. I své profesní loučení odvedl Wajda se ctí, byť měl za sebou díla pozoruhodnější. Mírná potíž snímku Mžitky tkví v potřebě vysvětlivek pro novou generaci, které se týkají jak éry 50. let, tak hlavní postavy příslušníka avantgardní abstrakce, jehož vyhazují z práce a přitom se ho šeptem ptají – Vážně znáte Chagalla?

„Nejsem proti, mám jen jiný pohled na umění,“ shrne Strzeminski ve filmu svůj spor s nastupujícím režimem. Kvůli bližšímu pochopení se však názorně předvádí, jak politický diktát socialistického realismu brojí proti „imperialistickému cynismu“, neboť „národ chce žít a pracovat, nestojí o depresi“.

Lindův hrdina je v polemikách neagresivní, i po svém vyhazovu žádá studenty, kteří za ním chodí domů, ať nedělají zbytečná gesta: „To se přežene, je to jen historie, já taky věřil v revoluci, ale v roce 1919.“ Jen němě přihlíží, jak jeho dcerka bifluje budovatelskou básničku.

Mžitky

Polsko, 2016, 98 min

Režie: Andrzej Wajda

Scénář: ,

Hrají: Boguslaw Linda, Aleksandra Justa, Bronislawa Zamachowska, Zofia Wichlacz

Hodnocení­: 65%

Likvidace jeho děl kombinuje barbarskou zbabělost s úřednickou, ještě působivější je však likvidace hrdinovy celé existence, systematická mašinerie vyhladovění. Zruší mu zakázky, vyloučí ho ze svazu, bez jehož razítka si nemůže koupit barvy, bez práce nedostane potravinové lístky, nemocný vylizuje prázdný talíř – ale pořád má důstojnost. Tichý ponurý svět šedivých obličejů pod rudými hesly vnímá Lindův hrdina bez hysterie, o to silněji.

Až do hořkého finále. Ne snad strhující, ale čisté a důležité Mžitky nepěstují naději ani satisfakci, nerozmělňují svou tíhu fakty o posmrtných poctách či osudu dcery, která rok po smrti matky ztratila i otce.

Wajda je natočil jako závěť: bez ozdob. Zemřel loni v devadesáti letech, měsíc po světové premiéře svého závěrečného díla v Torontu.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.