knihy, literatura - ilustrační foto

knihy, literatura - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Mystika a vřed mají stejné místo

Miroslav Koryčan (1938) knižně debutoval ve dvaašedesáti letech. Nyní obživly básníkovy experimentální texty, vytažené z rakve Památníku národního písemnictví.

Výbor Zamračené židle je rozdělen do deseti oddílů a zakončen doslovem Aleše Hamana. Od předexperimentálního Divadla neopeřených básníků začínajícího autora se pročteme k poslednímu oddílu Bez názvu, který zřetelně poukazuje na kontinuitu jeho tvorby.

Možná nastupuje nostalgie k domácí neoavantgardní poezii přelomu 60. a 70. let – nynějšímu vydání Koryčanových juvenilií nedávno předcházela rozsáhlá edice díla Vladimíra Burdy. Kolář, Hiršal–Grögerová, Juliš, Novák, Burda, Barborka, Procházka, Honys, Topinka, Ovčáček, Nebeský, Valoch...

To jsou jen někteří ze skupiny experimentátorů slova a – podle individuálních preferencí – jeho zvuku, obrazu, struktury či významu. Možnosti manipulace s formou a obsahem jazyka, jejich variování a rozkladu ozkušovali spolu s pokusy o syntézu uměleckých druhů ve zřejmé shodě s tehdejšími světovými tendencemi konkrétní poezie.

Cesta k sobě
Interdisciplinarizace umění se v Koryčanově prvním tvůrčím období vtělila do pokusů o vizuální poezii kombinující umění výtvarné se slovesným (ukázky jsou v knize přetištěny jako faksimile) či do spojení literatury s hudbou v substitučních skladbách. Burdovým pracím podobné performanční návody k akcím Koryčan postavil na principu scénářových receptů.

Transformační básně, využívající matematických metod, byly jedním z autorových specifik – spojení lingvistiky s matematikou koresponduje s jeho vzděláním. Koryčanovy rané texty jsou cestou od pokusů namočit i své pero do nejrůznějších experimentálních postupů ke svébytné, neprogramní poetice.

Rýsuje se tu autorův rukopis – cit pro rytmus a zvučnost, oblíbené přidávání a pozměňování významů závorkovanými "opravami", zcizující a sebeironické odhalování vlastních tvůrčích metod, vtipná erotika, odstup od výrazových strnulostí a především důraz na potenciál životnosti jazyka, který nemůže být diktován teorií.

Nadhled, s nímž Koryčan přistupuje k experimentu i k vlastní tvorbě, činí jeho svěží práce sympaticky neumanutými. Po kolena v životě Miroslav Koryčan, na rozdíl od Vladimíra Burdy například, neopouští sémantiku a její důsažnost. Rovněž jeho vizuální poezie, i ty "nejobrazivější" básně, zůstává poezií slova.

Výtvarná složka je pro něj sekundární, byť pokoušenou polohou. Ostatně tituly Koryčanových dosud vydaných porevolučních sbírek – Vláda slova, Pršení (h)lásek v dešti slov, Středoplk – vzývají jazyk, řeč a význam jejich prvků.

Ale také, s ironií pro Koryčana typickou, vyzývají jazyk k souboji-hře s významem a o význam. Autor se dlouho nezdržuje u sterilní radikality typogramů, ani v novotaření není právě artificiální, vždy "stojí po kolena v životě".

V jedné z úvah, které Zamračené židle prostředkují v oddíle shrnujícím Koryčanovy deníkové záznamy z květnů 1970 a 1971, stojí: "(...) žít trvale v mystifikaci je rituálem množení sémantiky života, pak ovšem není možné žít život v obecném slova
smyslu, ale být trvale v mateřské kašičce subreálna a ulepit si prsty tak, že ztrácejí své původní poslání (hmatat).

Je to divná perspektiva, ale měla by být dosažena, aby se mohl člověk na sebe nově podívat." Stránkami deníku lze vstoupit právě v "okamžiku dění" do autorovy mysli, zde Koryčan otevřel prostor pro úvahy o nových metodách, nejstručnější reflexi tvorby kolegů, pro závan doby.

A tady se také propojení experimentů s obyčejností životaběhu vyjevuje nejlépe. Mystika, filozofie a umění tu mají týž prostor jako chlast, bolavý vřed nebo milostné události.

Zamračené židle částečně doplňují kusý přehled o tvorbě Miroslava "Korýše" Koryčana a částečně zahlazují i publikační mezery ve vydávání děl české konkrétní poezie přelomu 60. a 70. let, jíž domácí literární věda i historie zatím mnohé
dluží.