Film se hlásí k formě dokumentárního infotainmentu, jinými slovy k "moorovštině": Právě Michael Moore se stal vzorem části filmařské generace pro svou metodu, která fakta podřizuje zábavě - a tu vyrábí tím, že se někam vnutí a uvádí lidi do rozpaků.
V případě Mých posledních 150 000 cigaret se režisér Ivo Bystřičan rozhodl, že přestane kouřit, a dokázal to. Chlapík. Ale na rozdíl od jiných zkouší z čistě soukromé volby udělat případ, čili v kostýmu obří cigarety obchází vrátnice a domáhá se rozhovoru s lidmi, které činí zodpovědnými za své kouření.
Výsledek? Informativně nula, divácky nuda. Lékaři, poslanci, statistiky, kartářka, psycholog, anketa. A zlotřilý tabákový průmysl, jehož kapitáni se odmítají vyjádřit - logicky, kdo by se účastnil aktivistické šaškárny.
K tomu dotyčné "píp", kdykoli autor obrací kameru na sebe a zpovídá se z pocitů prvních dnů odvykací kúry. Logicky mu není do zpěvu. Silnější než vypípané kletby jsou však chvíle, kdy líčí svou společenskou vyděděnost nebo zjištění "bez cigaret víc chlastám".
Nejvíce filmu sluší dva bizarní okamžiky: zaměstnanci tabákové firmy pokuřující stejně jako běžní smrtelníci kradmo na mrazu před budovou a slečna s cizím přízvukem, která na infolince snaživě vysvětluje, proč nemůže prozradit složení výrobku.
Ovšem jinak ví člověk na konci totéž, co na začátku. Zaprvé, film Děkujeme, že kouříte nemá konkurenci. Zadruhé, i závislost filmařů na efektní sebeprezentaci se těžko léčí a škodí zdraví. Zatřetí, hra na "nejvypípanějšího" je produktem takzvaného brněnského punku, týmu, jenž propadl propagaci provokací.
