Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSA: Praha se konečně dočkala božského kraválu krvavého Valentýna

  2:47aktualizováno  2:47
Ano, další abiturientský večírek. Když se člověk rozhlédl v pondělí večer v Divadle Archa kolem sebe, nemohl se zbavit pocitu, že vidí řadu lidí, kteří před dvaceti lety zalezli do doupat s tím, že vyjdou na svělo boží jedině až přijedou My Bloody Valentine.
My Bloody Valentine na pódiu (ilustrační snímek)

My Bloody Valentine na pódiu (ilustrační snímek) | foto: Club Kingsnake

Kevin Shields z My Bloody Valentine v roce 2009

Kevin Shields z My Bloody Valentine

Slováci mají krásné slovo "sprisahanie", pro atmosféru večera, ve kterém se splnil onen čtyřicátnický sen, se vlastně hodí víc než naše "spiknutí" nebo "spiklenectví". Protože tady šlo opravdu o jakousi společnou přísahu: přísahu na zpětnou vazbu, na očišťující hluk, na snivé melodie, které jsou v něm ukryty, na jakési společné krásné vyšinutí, které pochopí jen ti, kteří "tu dobu" aktivně zažili. Nebo se k ní z jakéhokoli důvodu dodatečně prožili a proposlouchali.

Už u vchodu se fasovaly špunty do uší. Brala si je sice většina návštěvníků, nepoužili ale zdaleka všichni. Upřímně řečeno - otorhinolaryngologové odpustí - ucpávat si uši při koncertě jedné z nejvýznamnějších kapel, které pozvedly "dělání kraválu" na respektovanou uměleckou disciplínu, je tak trochu omyl. Nehledě k tomu, že těch pár, kteří už měli s My Bloody Valentine tu čest při jiných příležitostech, se shodlo, že hluk v Arše vlastně nebyl zdaleka tak vražedný, jak se dalo očekávat.

Kapela My Bloody Valentine

My Bloody Valentine

My Bloody Valentine na svém turné prakticky nemění setlist, ostatně, při třech albech a pár EP a singlech na kontě za celou kariéru zas tak moc není z čeho vybírat, a po tzv. "hitech" opravdu nejdou. Navíc, upřímně řečeno, nejde o písničkáře, kteří by každým zahraným kusem sdělovali něco nového. Jsou vlastně spíš cosi jako konceptuální umělci, kteří svoje sdělení o světě předávají intenzitou svého projevu a barvami stěn, které staví, nikoli sledem akordů, melodií nebo, nedejpánbu, textem zpěvu, který je v souladu s předpisy žánru dokonale utopen v celkové hlukové hmotě.

Jasně, máloco je tolik retro jako My Bloody Valentine. Ale zároveň je máloco na současné scéně natolik radikální, bezskrupulózní, nemilosrdné a nekompromisní. I kdyby nic jiného, právě tohle je hodno obdivu. Všechny ty úžasně vychytané sestavy aparatur za členy kapely a jejich boardy s desítkami kytarových efektů, které ještě dlouho po rozsvícení v sále okukovali adepti kytarových vazeb, stejně jako výměny kytar ušlechtilých typů na každou píseň (samozřejmě vesměs fendery jazzmastery a jaguary) - to už je jen omáčka. Jistěže chutná. Ale alfou a omegou je tady noise. Hluk. Krásný hluk.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.