Znali se už dřív, ale umělecky se textař Karel Šíp se zpěvákem Petrem Jandou potkal poprvé až při tvorbě retro muzikálu Ať žije rokenrol. Spolupráce je bavila natolik, že už plánují další muzikál, zase by mělo jít o komedii. I když Petr Janda o něm chce začít vážně přemýšlet až po premiéře kusu Ať žije rokenrol, která proběhne 20. října v pražském Divadle Broadway.
Kdy vás vlastně napadlo udělat společný muzikál? Plánovali jste to dlouho?
Petr Janda: Úplnou náhodou jsme se před dvěma lety ocitli na Silvestra ve Špindlerově Mlýně ve stejném hotelu. Začali jsme se bavit o muzikálech, a čím víc jsme měli vypito, tím jsme měli silnější řeči ve smyslu, že bychom to zvládli taky. Já na to ráno zapomněl, ale Karel ne.
Karel Šíp: Muzikály mají u nás velmi kolísavou úroveň, a když už jsme kritizovali kolegy, chtěli jsme si vyzkoušet, jestli bychom to dokázali udělat sami. Námět na Ať žije rokenrol jsem dodal do týdne.
o muzikálu20. října bude slavnostní premiéra muzikálu Ať žije rokenrol v Divadle Broadway. Libreto a texty písní napsal Karel Šíp, hudbu složil zpěvák Olympiku Petr Janda, režíruje Viktor Polesný. V muzikálu si zahrají například Lucie Vondráčková mladou svazačku Yvettu, Jan Toužimský rokenrolového zpěváka Ronnyho nebo Petra Černocká jeho maminku. |
Karel Šíp: Petr námět nechal na mně, ale všechno jsme pochopitelně konzultovali. Věděl jsem, že nechci jít obvyklou cestou českých muzikálů, nechtěl jsem pouze adaptovat už existující příběh. Hledal jsem námět, který je nám oběma blízký, abychom mohli popisovat, co jsme zažili. Počátky rokenrolu jsme zažili oba. On jako muzikant, já jako konzument, což se nám zdálo ideální. Tahle doba se sice zobrazuje ve filmech nebo ve hrách většinou dramaticky, často z disidentského pohledu, ale my jsme vzpomínali na to, že některé situace byly až groteskní. Napadlo mě, že by to mohl být dobrý základ komediálního muzikálu.
Petr Janda: Já psal hudbu, Karel námět a texty. Dobře se mi píše hudba, když mám jasné téma.
Karel Šíp: Petr potřebuje složit písničku, kterou pak někdo otextuje. I když to je pro muzikál dost neobvyklý postup, fungovalo to skvěle. Poslal jsem mu e-mailem čtyři věty, o čem píseň bude, a on mi poslal zpátky melodii, která odpovídala náladě. U některých písní mi běhá mráz po zádech.
Trefili jste se vždy vzájemně do svých představ?
Petr Janda: Jedna písnička se Karlovi nelíbila a dal mi ji předělat. Na oplátku jsem mu pak vrátil jeden text, který se mi moc nelíbil, a bylo to jedna jedna. Byl to takový katalyzátor, abychom měli pokoru.
Karel Šíp: Jinak mezi námi panovala opravdu velmi vzácná shoda.
Jak je možné, že jste neměli žádný velký rozpor?
Petr Janda: Karel píše texty závratně rychle. Tím mě nutil, abych tu muziku psal čím dál tím rychleji. Dvacet pět písní, to byl z mé strany životní výkon, nikdy jsem jich tolik za rok nenapsal. Je to terorista!
Karel Šíp: A to ještě Petr neví, že jsem někdy měl text hotový už druhý den. Udělal jsem ho za noc a pak jsem se tvářil, že na tom pracuji. Nechtěl jsem, aby mu bylo líto, že jemu trvá čtrnáct dní vymyslet hudbu a já mám text za noc hotový. Když jsem mu to pak po týdnu přinesl, měl radost, že mi psaní trvalo tak dlouho.
Lucie Vondráčková s kolegy
Vodnráčková s Karlem Šípem
Oba jste zažili nástup rokenrolu do tehdy komunistického Československa. Vzpomínáte na to v muzikálu?
Karel Šíp: Konkrétní vzpomínky tam příliš nejsou. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Chtěli jsme spíš vystihnout atmosféru doby. Tehdy tady uhlazení zpěváci zpívali písně jako Lavička v jasmínu a najednou přišli na pódium v džínách otrhaní kluci. Byla to skutečná revoluce. Pamatuji si, že když jsem přišel do Lucerny, kde zpíval Miki Volek a Pavel Sedláček, nemohl jsem z toho spát. Tyhle emoce jsem se snažil tam dostat. Petrovi se vybavovaly konkrétní vzpomínky třeba právě na Mikiho Volka, ale tomu jsem se bránil a to jsem si uhájil. Ani hlavní hrdina Ronny nemá žádnou konkrétní předlohu.
Petr Janda: Naše vzpomínky s Karlem se skoro vůbec nelišily. A já jsem se jimi dost inspiroval. Vzpomínali jsme na to, že kamarádům násilím ostříhali dlouhé vlasy na policejní služebně nebo je rovnou zavřeli do psychiatrické léčebny. Ale scéna, ve které se policista chlubí, že chytil milence, kteří rušili noční klid, je autobiografická. To se mi stalo v parku na pražském Karláku.
Jste hodně vytížení muži a bydlíte daleko od sebe. Jak se vám podařilo spolupráci zkoordinovat?
Petr Janda: Pracovali jsme moderním systémem. Posílali jsme si e-maily, telefonovali si. Když jsme se viděli na nějaké akci, sedli jsme si spolu. Celkem jsme se sešli asi dvacetkrát, hodně často v hospodě poblíž Flory, kde Karel bydlí.
Karel Šíp: Spíš jsme se potkali na fotbale, oba fandíme pražské Bohemce, ale na tribuně jsme o muzikálu nemluvili.
Plánujete další spolupráci?
Petr Janda: Karel už má námět na další muzikál, ale o tom chci slyšet až po premiéře Ať žije rokenrol. Spolupráce byla příjemná, hodně jsme se vzájemně chválili, to se musí... Byť je ale Karel vnímán národem jako veselý chlapík, je velmi přísný.
Karel Šíp: I když se známe už od sedmdesátých let, při tvorbě muzikálu jsme se skutečně sblížili. Pracovali jsme na tom rok a půl a po tu dobu jsme byli v neustálém kontaktu. Byl jsem zvědavý, jaký bude Petr spolupracovník, a jsem rád, že není ješitný, byť je skutečný hitmaker. Upřímně řečeno, mě na celém tom projektu nejvíc bavila právě ta spolupráce.
