„Proč se k Adéle vracíme? Protože se nám to vyplácí,“ řekl v úvodu oprášené inscenace v pražském Divadle Broadway na rovinu Michal David. A to je v pořádku: jestliže se dobrý muzikál dobře prodává, je to dobrá zpráva. Adéla má totiž všechno, co podívaná oddechového typu potřebuje.
Především legendární filmovou předlohu, se kterou si příjemně hraje, pokud nic nad její rámec nepřidává. Dále nápaditou hudbu s překvapivě bohatým zvukem; sice postrádá jeden jasný hit, ale zase si pomáhá zábavnými melodickými odkazy od dobových stylů až po Jamese Bonda.
Texty písní ční nad obvyklou produkcí o dvě patra. A co se jevištního aranžmá týče, může se hlavně ve sborových výjevech poměřovat s tím nejlepším, co pražské muzikálové produkce nabízejí, v čele s Horečkou sobotní noci v Divadle Kalich. Vrcholné scény mají nápady a pointy, mají švih i spád.
O to víc zamrzí, že stylizace c. a k. šantánu se zábavnými detaily cítí potřebu se podbízet. Jednak vulgaritami moderního jazyka, které z noblesní předlohy vyloženě trčí, jednak připomínkami jiných oprášených kusů divadla včetně Kleopatry, což působí jako televizní upoutávky typu „a zítra uvidíte“.
Hlavně však Adéla podlehla pokušení komunální satiry, takže si v karikatuře rýpne třeba do Miloše Zemana. Jistě, je to vděčné a nasycený lid rád tleská. Jenže pak se muzikál mění v estrádu, což je jednak zbytečné a jednak nefér vůči filmu, který by s podobně laciným humorem dávno upadl v zapomnění.
