Osud Anny Zemánkové opět potvrzuje starou pravdu, že doma není nikdo prorokem - ještě dnes ji víc uctívají Angloameričané než domácí publikum. Tuto ženu pro svět objevil před více než dvaceti lety vídeňský umělec Arnulf Rainer. Světovou pověst si Zemánková získala v roce 1979, kdy se její práce staly součástí legendární londýnské výstavy Outsiders. Tato expozice odstartovala raketovou kariéru umělkyně, jíž rodiče nedovolili studovat výtvarnou akademii a která nakonec úspěšně pracovala coby zubařka. Olomoucká výstava představuje do ledna 1999 více než dvě stě jejích prací. Autor retrospektivy Arsén Pohribný věří, že je to unikátní projekt - přesto prý zůstává jen pokusem, jak přiblížit alespoň část z více než tří tisíc obrazů, jež Zemánková namalovala. "Její tvorba je plná záhad a fjordů, jež nebudou nikdy prozkoumány," tvrdí Pohribný. Když se pokusil expozici ve dvou křídlech výstavního sálu historicky seřadit, narazil kurátor na další obtíž: "Přesně vlastně nevíme, kdy co vzniklo. Autorka svá díla nedatovala." Obrazům Anny Zemánkové dominují fantaskní, mystické plody a květy, jež skrývají jakási dramata; jsou v nich zašifrovány lidské střety. Vystavené jsou tu i miniatury z doby, kdy jí kvůli pokročilé chorobě byly amputovány obě nohy. Umělkyně občas bývá řazena do oblasti art brut, čemuž nahrává i skutečnost, že se její práce staly součástí prestižní dubuffetovské Collection de l’art Brut v Lausanne. Pohribný, jenž zdůrazňuje především autorčino vizionářství, se však takovému zařazení brání. V Čechách vystavovala Zemánková poprvé v roce 1964, když ve svém pražském bytě začala pořádat dny otevřených dveří. První regulérní výstavu měla o dva roky později ve foyer Divadla na Zábradlí. Malovala už v mládí, ale naplno se k tvorbě vrátila právě na počátku šedesátých let, kdy jí už bylo přes padesát let. "Tehdy objevila, že se jí nejsnáze kreslí brzy ráno, kdy ještě jakoby navazuje na své sny. Proto začínala pracovat kolem třetí hodiny. Tehdy stačila zaznamenat základní velký znak, například obrys neznámého květenství. Před sedmou ranní opouštěla svůj svět neskutečných vidin a přes práh kuchyně se vracela do každodenní reality. Během dne se k započaté práci vracela, aby dílo prokreslovala, kolorovala a doplňovala stovky detailů," popisuje Pohribný metodu autorky, která se prý nikdy neopakovala. Olomoucké Muzeum umění splácí výstavou Anny Zemánkové další z pomyslných dluhů vůči lidem, kteří překročili hranice regionu, ale na něž se přesto, nebo právě proto v jejich rodišti zapomnělo. "Nazvali jsme výstavu Oinirické vize. Oinirický znamená řecky snový a podle Ottova slovníku označuje víru starých Řeků, že člověk může ve snu rozmlouvat s bohy. Myslím, že výstava dokazuje, že je to opravdu možné," dodává kurátor.
- úterý 17. listopadu 1998
