Příběh o poslání, které psi musí splnit na zemi, aby se dostali do nebe, je něha sama. Pravda, příšerně sentimentální a seriálově nastavovaná jako její knižní předloha Bruce W. Camerona vydaná i česky, ale úhledně neškodná.
Tak proč filmu, který právě vstupuje do kin, předchází skandál?
Na internetu se totiž objevily záběry vydávané za pohled do zákulisí natáčení, na nichž je zoufalý pes násilím potápěn do vířící vody. Načež ochránci zvířat vyzvali k bojkotu filmu, začalo vyšetřování, a třebaže herci i tvůrci tvrdí, že nic podobného se před jejich očima nedělo a že musí jít o podvrh či trik z postprodukce, slavnostní americkou premiéru studio raději zrušilo. Přesto už předem Psí poslání dostává na internetu nejnižší hodnotící známky.
Což není fér, přestože vůbec nejde o zázrak, nýbrž o typický rodinný příběh takříkajíc „od srdce k srdci“, kde se nad štěňátky celý sál hlasitě rozněžňuje, při jejich hrách se baví, u posledních okamžiků vzlyká, a to celé v několikerém opakování, znovu a znovu a znovu.
Neboť děj vychází z předpokladu, že pes přijde na svět vícekrát, a byť mění rasu, pohlaví, prostředí, majitele i náplň svých dnů, v srdci si nosí vzpomínku, kterou touží zažít ještě jednou. Dojemná teze, jistě.
Pohříchu všichni psi od retrívra po voříška, kteří se v roli hlavního hrdiny vystřídají, „hrají“ daleko lépe než jejich lidské protějšky, které se navíc vesměs potácejí ve sladkobolných vztahových nebo sociálních melodramatech. A když už se vzácně zmátoří ke stopě příjemného humoru, znovu je pošle ke dnu dutě znějící dabing.
Ve zkratce, za svých různých převtělení zažije chlupatý vypravěč veselé kousky s klukovským kamarádem, souboje s kocourem či oslíkem, paličský útok, rozpad velké lásky, policejní pátrání včetně střelby, orgie žravosti sdílené s osamělou studentkou, útěk před dětskou armádou, vyhnanství na mrazivém dvorku, úděl tuláka i vůni domova.
Nejlepší je Psí poslání tam, kde se obejde bez umělohmotných krizových dramat vedoucích k citovému vydírání a soustředí se na nevtíravou láskyplnost zábavných každodenních situací ve stylu tematicky příbuzného filmu Marley a já. Ani tak ovšem díru do světa kinematografie nedělá, lze si jej představit spíše jako tradiční televizní výplň svátečních podvečerů.
Nicméně jednu zbraň si nedá vzít: slzy vypudí i z očí nejzarytějších sucharů. Tudíž ve finále, kdy slovy jednoho z dětských diváků pes „vyčuchá sám sebe“, je v sále zapařeno. A není proti tomu obrany.
Přestože chovatel koček nebo člověk, který psa nemá a nechce, si může od „pejskařské“ známky strhnout dalších deset dvacet procent.
