Den první – pátek, sobota: odlet. Na letišti v Ruzyni je trochu chaos, ale co čekat od českých umělců! Naštěstí povolili vzít na palubu basy, kytary (trochu jsme se báli). Jsme rozdělení do několika letadel, naše skupina letící přes Frankfurt má nejvíc, asi čtyřiapadesát členů – my, Illustratosféra, Gipsy.cz, Čechomor, část La Putyky. Po dlouhé cestě v 10 hodin místního času (u nás je o šest méně) Šanghaj, konečně. Nikdo moc nespal, protože hned, jak sluníčko zašlo, tak zase vyšlo.
Výjimkou je náš kytarista Patrick Karpentski, který tvrdil, že v letadle nikdy nespí, ale tentokrát spal celých deset hodin. Cesta z letiště busem trvala něco přes hodinu. Ve dvanáct cítím, že si musím lehnout, dali jsme si "kapelovej rozchod". Hezký pokoj, ale sááákra, to dusno!
Fascinuje mě televize (doma ji nemám), z asi 40 čínských stanic se zasekávám na CCTV3, kde dávají něco na způsob SuperStar nebo X Factor. Výzdobu tvoří jen rudé hvězdy a soutěžící mají ukázat, v čem jsou dobří. Hraní na flétnu? Břišní tance? Hnětení knedlíků? Bomba: sonda do čínské mentality.
Spánek nepřišel, neva, nejsem tu, abych spala! Ve dvě vyrážíme do města. Objevili jsme krásnou čtvrť, místní underground – oprava televizí, oken, tašek přímo na ulici, rybí trhy, malé obchůdky s lahvemi od okurek (pijí z toho čaj), prádelny, pojízdné trakaře prodávající ramínka na oblečení (proč ramínka? Netuším...)!
Později před vchodem do hotelu potkáváme saxofonistu Radima Vychopeně, prý má typ na dobré kluby: v jednom hraje filipínská rocková kapela, v druhém nějaký jazz. Filipínská rocková kapela? Ne! Byly to dvě zpívající modelky z Filipín s kapelou a hrály se pecky od Michaela Jacksona, Stevieho Wondera, Tiny Turner... Ale ještě absurdnější je, že celou tu zábavu hlídalo pět policistů v uniformách.
V jazzovém klubu hrála "holparta" (tak říkáme muzikantům, kteří v danou chvíli hrají převzaté písničky bez emocí za peníze). Najít klasický klub s live muzikou byl problém, všude nás posílali do karaoke barů. A tak jsme skončili v Jam´s Baru naproti našemu hotelu, nejmenší bar, co jsem kdy viděla, kapacita devět lidí. Nechápu, z čeho mají kšeft, nakonec se nás sem namáčklo k nejlepšímu čínskému pivu Tshingtao asi pětatřicet.
Je 4.30 – tak to byl nejdelší den, jaký jsem kdy zažila.
Zásuvky jako problém
Den druhý – neděle: poledne. Nechce se mi vstávat, ale ve 13.00 je nástup do busu směr Expo na zvukovou zkoušku. Ach jo, s Číňany není jednoduchá domluva, jednak šílenej checkin na Expo, kde nám vyhodili všechny vody, zapalovače, druhak měla být zvukovka od tří – a nic...
Jdeme si prohlédnout pavilony... 18.00, zvukovka nic, čínští technici mají prodlužovačky jen s čínskýma zásuvkama a do toho ty naše absolutně nepasujou. Následuje tříhodinové shánění prodlužovaček, my obrážíme pavilony... 21.00 zvučí Illustratosféra, 22.00 zvukovka my, ostatní kapely to vzdaly, nazvučí druhý den před hraním...
Shrnuto: britský pavilon je nejkrásnější! Naprosto nadčasový design! Zvenku vypadá jako ufo a zevnitř svítí tisíce semínek různých rostlinek v průhledných tyčích, NÁDHERA! Nic popisného jako některé z ostatních pavilonů – pivo, hokej, památky. Bonus dne: Číňani se s námi fotí, ne proto, že nás znají, ale proto, že jsme Evropané, už se těším, až budeme zařazeni do jejich rodinných alb!
Nastal Český den
Den třetí – pondělí: můj třetí den je Českým dnem. Ráno prší, v devět přestává, ale je dusno. Gipsy.cz startují celý den svým koncertem, Radek si trochu stěžoval, že se v tom dusnu špatně zpívá. Jo: mám tady přichystanou krásnou pohovku, černobílezebrovaná (sice měla být červená, ale to fakt nevadí)... Počkat... Jo, je pohodlná.
11.00: čekáme, až nás uvede Spejbl a Hurvínek, jdeme hrát poprvé, kupodivu nemám trému. Super! Lidi sice nerozumějí anglicky a nejvíc se bavili mým xiexie (děkuju), asi to říkám špatně. Nechali jsme si přeložit název Toxique do čínštiny, jedna hodná paní nám to napsala na kus kartonu (i s poznámkou, kterou stranou to mám držet dolů) a ukazovala jsem to při koncertě – to mělo taky úspěch.
Pravda je, že přeložit náš název byl pro ně pěknej oříšek. Nějak nedokázali v čínštině najít ten správný výraz, kdoví, co nám ta paní nakonec přeložila... Mezi koncerty máme spoustu času. Alespoň skočíme omrknout další pavilony. Ráda bych do čínského – jaaaj, nechtěli nás tam pustit (pro vysvětlení: na naše VIP kartičky nás všude pouštěli přednostně, protože tam kolikrát stály hodinové fronty, ale tady nám to neprošlo).
No nic, prošli jsme Spojené arabské emiráty a ještě jsme chtěli do toho nejdražšího pavilonu, saudskoarabského, stál prý dvě a půl miliardy, ale taky tam nás VIP nepustili. Zajímalo by mě, co s pavilony bude, slyšela jsem, že to bude Čína od všech států odkupovat. Je 18.35 – druhá show, jsem podstatně nervóznější, v publiku je víc lidí a ještě nás pozorují někteří kolegové od nás.
19.20 – MAZEC! Bylo to super! Stmívalo se a před námi začal svítit obří most – nepopsatelná atmosféra, stoupla jsem si na zebří pohovku a zvolala Ni Hao, jaaaaaj!!! Tak jo, klid, máme stravenky do české hospody, jdeme na guláš a pivo. Je 20.10 a v deset končí celý Český den. Jdu zjišťovat, co se bude dít, večírek??? Žádný večírek zorganizovaný není...
A přece byl!
Den čtvrtý – úterý: čtrnáct hodin, vstávačka. Včera to byl zážitek! Totiž: kolem 23.00 jsme se vydali směr "bar pro devět lidí", ale před hotelem se strhl neuvěřitelný večírek všech našich herců, tanečníků, organizátorů, streetartistů plný tance a zpěvu, polovina Gipsy.cz do toho hrála lidovky, krása.
Kdy se tohle poštěstí – lidé, kteří by se v Praze asi těžko dali dohromady, mají večírek před čtyřhvězdičkovým hotelem. Dokonce přijeli policajti, ale hned zase odjeli. Tolik k včerejšku, co dneska?
V 15.00 naše parta nasedne do dvou taxíků a jedeme do centra. Venku je smog, je vidět jen na 200 metrů, jezdí tu hodně aut a pochybuju, že tu někdo měří emise, prostě inverze, ale tady tomu říkají mlha. Chtěli jsme jít na Oriental Pearl TV Tower, z téhle 468 metrů vysoké televizní věže je úžasná vyhlídka na celé město, ale kvůli "mlze" jsme to vzdali.
Jdeme do staré tržnice. Jééé, zase si nás fotí, tady jsme holt exotičtí. Počkat, teď jdu fotit já, na mrakodrapu totiž bliká nápis I Love Shanghaj a I Love Expo. V tržnici je spousta dobrot! Akorát si pochutnávám na sušené chobotnici! Pak čajovna, I Love Green Tea! Potkáváme LaPutyku, jdou na masáž. 1.00: prší...
Město kontrastů
Den pátý – středa: 9.00, dobré ráno! Neuvěřitelně levným taxíkem jedeme do největšího marketu s látkami... Yeah, třípatrovej megamarket, kde je asi 200 obchodů jen s látkami a do druhého dne vám ušijou cokoliv. Škoda, že dneska jedeme domů, ale mám hedvábný šátek a několik našívacích mašlí, které jsem usmlouvala na dost nízkou cenu, smlouvání mi nešlo, ale za těch pět dní cítím pokrok.
Zase hlad? Naštěstí náš dnešní vůdce Aleš Najbrt ví, kde mají nejlepší Dim Sum v Šanghaji. Cesta tam je trnitá, jdeme přes chudinskou čtvrť, je to docela šok, hned vedle mrakodrapů slumy a taková bída. Město kontrastů...
Sedáme do "knedlíčkové restaurace" a pojídáme různé druhy knedlíčků dělaných na páře. Sladké, slané, krabí, vepřové, hovězí, špenátové. Vynikající! Až dojíme, půjdu koupit čaj, a pak bus směr letiště! Všichni máme kufry s nadváhou, díky zeleným čajům, šátkům, sušeným chobotnicím jsme překročili limit 20 kilo (zajímavé: cestou tam bylo povoleno 30 kilo).
Díky deseti hodinám cesty Šanghaj – Franfurt mám čas trochu přemýšlet. Přijedete do města, jež vypadá jako New York, a na první pohled nechápete, v čem je tahle země nesvobodná. Nicméně zjistíte, že ty mrakodrapy jsou jen kulisa a lidi jsou stroje a jedinec tady v té zemi nic neznamená.
Vše se tady kopíruje, cizí a už i místní produkty (není divu, vše se vyrábí v Číně, takže vědí, jak ty věci udělat stejně a za méně) a samozřejmě se kopíruje i muzika! Teď nemyslím CD, ale produkci, stačí se podívat na jeden videoklip nějaké čínské pop-star.
Ale stejně je to fascinující místo! Vlastně mi celou dobu vrtalo hlavou, jak je možné, že v tomhle státě, kde se šíří polopravdy, dovolí výstavu, která ukazuje Číňanům, jaký je svět venku.
I když Expo taky není úplná realita...
