Jenže pro retrospektivu i k vydání všech svých třinácti filmů na DVD začal svá díla shánět - a objevil nečekané trhliny.
„Než negativy získal Slovenský filmový ústav, porůznu putovaly, nikdo se o ně nestaral, podle toho vypadají. U Tisícročné včely ztrácejí kopie barvy a negativ je tak slepovaný, že po každé té zarážce film poskočí. Pár skoků bych mohl vydávat za avantgardu, ale dvě hodiny poskakování, to už diváka rozbolí hlava,“ uznává.
Nové kopie Barrandov nevyrobí, starý negativ „jede“ na moderních strojích moc rychle, potrhal by se a už by se nedal dohromady.
Zvláštní osudy mají Jakubiskova díla z let 1968-70, Zběhové a poutníci, Ptáčkové, siroty a blázni a Na shledanou v pekle, přátelé.
Zejména Zběhové a poutníci, podobenství tří světových válek, do něhož režisér vložil prvky ze srpnové okupace 1968, se zdáli být ztraceni navždy: „Kopie prostě nebyly, i když pořád někdo volal, že na internetu se prodávají kazety. Nakonec jsme jednu objevili v americké společnosti Columbia Pictures: čistou, zachovalou, ale absolutně asynchronní. Chybí na ní totiž právě ten kousek ze srpna 1968, někdo ho vystřihl,“ líčí režisér, jak skončilo vystopování dávné pouti filmu z Říma do Hollywoodu.
Existovala ještě jedna kopie Zběhů: „Tu koupil Vasil Biľak jako předmět doličný proti mně,“ vykládá Jakubisko. Tehdejšímu režimu vadila řada jasných narážek, Jakubisko zmiňuje třeba scénu, kdy si ruský voják stoupne na hrábě - když se mu po pádu vyhrnou rukávy, má paže plné hodinek.
„Ta Biľakova kopie měla italské titulky a byla v Bratislavě v trezoru. Pečetě museli odstranit vždy dva, z ministerstva vnitra a ministerstva kultury, promítat si tedy museli jen ve dvojici. Po roce 1989 jsme mysleli, bůhví co v těch trezorech nenajdeme, ale byly tam jen dva mé filmy, Zběhové a poutníci a Na shledanou v pekle, přátelé,“ vzpomíná.
Právě na Zběhy a poutníky nedá Jakubisko dopustit. Říká, že peklo je místo, kde filmaře nutí dívat se na jeho díla, která už nemůže opravit. „Ale tenhle film je tak krásně naivní, že kdybych ho točil znova, jen bych ho pokazil.“ Zběhové vznikli v době, kdy Rusové na tancích první den filmařům mávali, druhý den je odháněli a třetí den už stříleli, když jim nevěřili, že údajně podminovaný most skrývá jen filmové atrapy. V době, kdy ředitel filmařům řekl Točte!, však docházel materiál a šéf skladu zmizel. A když ho našli, odmítl prý: Nic nedám, ředitel dnes je, zítra nebude.
„Tajně jsme vozili zbraně pro scénu, kde se dvě skupiny navzájem postřílejí, protože nevědí, že válka skončila. Každý komparzista dostal dvě stě korun a lahev rumu a v té bitevní vřavě se náhle vynořili stařík se stařenkou, co byli v lese na houbách, a žasli: Včera tu byli Rusové, dnes už Američani, nebo to jsou Němci?“
Za Zběhy dostal Jakubisko benátského Lva a díky nim se spřátelil s Fellinim, na inspiraci Zběhy se po letech odvolával Kusturica, když přebíral v Cannes cenu za svůj Underground. Ale film sám náhle na světě nebyl: „Biľakova kopie sice byla úplná, nevystřižená, ale vybledlá a poškrábaná, zdálo se, že zůstane jen legenda.“ Až se tři vystřižené „okupační“ minuty našly v pozitivu, v negativu je dál shánějí, ale Jakubisko věří, že na přehlídce film bude.
Podobné zážitky má s dílem Na shledanou v pekle, přátelé, který k vyvolání posílal po částech do Říma. „Ač je dávali dohromady podle mých pokynů, najednou byl film o kus kratší. Taky jsme pro něj postavili obří loď - archu komunismu, a ta hned v první noci shořela.“ K negativu snímku Ptáčkové, siroty a blázni zase neměl přístup po smrti francouzského producenta, jenž nezanechal dědice, až teprve francouzská vláda mu dala výjimku z tamního zákona.
„Vůbec netuším, odkud se kopie mých filmů berou. Perinbabu tuhle dávali na Nově, byla podivná, šedivá, se staženou hudbou, snad to měli z Německa - kdo ví,“ žasne režisér, který často pracoval pro zahraniční producenty. „Když se člověk dívá na disneyovky, věří, že natočený film je věčný. Ale je smutné, že naše negativy jsou na hraně životnosti. Přitom každý hraný film je dokumentem své doby,“ objasňuje, proč hledá pro filmy nesmrtelnost na DVD.
O dobrodružných osudech svých filmů by Jakubisko mohl natočit napínavou detektivku. „Matej Mináč mi nabízel, že by to udělal s mými Zběhy, historek kolem nich je spousta. Třeba jsme hledali, kdo bude hrát Smrt, která zjistí, že je zbytečná, když se lidi zabíjejí sami. Vzpomněl jsem si na pána, kterého jsem se vždycky bál, když jsem jako dítě chodil v Košicích do divadla. Kupodivu ještě žil, řekl jsem maskérům, ať mu jen oholí zbytek vlasů a vyfotí ho, nic víc. Ta fotografie oběhla celý svět pod titulkem Co dokážou maskéři - a přitom na něho ani nesáhli,“ usmívá se Jakubisko.
