Depresivní děti jsou známy tím, že rády zapojují publikum a okolí do svých her. A to jak vědomě (120 dní Sodomy, více zde), tak nevědomě (Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme, více zde).
V aktuální inscenaci Můj dům, můj hrad proto úplně nepřekvapí, když se z publika tichou poštou donese k režiséru Jakubu Čermákovi domnělý vzkaz jednoho z diváků doufajícího, že nebude ten večer vytažen na pódium.
Více než na interakci s publikem se však Depresivní děti nyní zaměřují na sebe. Před diváky nejdříve naoko rozehrají sociologický výzkum obyvatel bytů ve vchodu Krásova 13 (ve skutečnosti se jedná o jiný dům odlišného čísla i ulice), kde se mimo jiné dozvídáme reakce obyvatel na dobrovolnickou sbírku, zkoumáme obsah jejich odpadu či v poetické úvodní scéně se zhasínajícími světly pozorujeme jejich denní a noční režim.
Zhruba v polovině hry však přijde zlom, po rozporech vědeckého týmu nad kontroverzním výzkumem zasahujícího do cizího soukromí začnou náhle analyzátoři analyzovat sebe navzájem.
Herci vystupují ze svých rolí a odhalují se před diváky doslova až na kost. Poznáme jejich digitální stopu, obsah batohu a přes videomost se dostaneme i do ledničky. Tým okolo Čermáka pak jde ještě dál, herci vybraným divákům vyzrazují svá intimní tajemství a je pouze na důvěrnících, zda je prozradí i ostatním.
Můj dům, můj hradVenuše ve Švehlovce premiéra 23. února 2016 režie: Jakub Čermák hrají: Veronika Maxová, Barbora Mitošinková, Barbora Šupová, Jakub Čermák, Viktor Filip, Jiří Ratajík |
Depresivní děti ve svém nejnovějším kuse zakusily divadlo na sobě, možná tím chtěly upozornit na současný přeceňovaný trend autenticity a leckdy podivná lákadla sociálních sítí, možná jen splácejí divákům dluh za předchozí hrátky s publikem.
I kvůli zajímavé scéně obkroužené igelitem, využití světel i moderních technologií a živé hudbě vznikl ve Venuši neobvyklý atmosférický kus nutící diváka k zamyšlení. A to snad nejen nad tím, zda vlastně bylo třeba ten poslední status na Facebooku zveřejňovat.