A třebaže v něm jeho i tři další zpěváky nakonec porazila ruská sopranistka, jeho úspěch je i tak historický. A není první.
Martiník už získal ceny na soutěžích v Česku, na Slovensku i v dalších zemích, předloni se dostal do finále soutěže Plácida Dominga Operalia. Vystupoval v různých rolích, v pražském Národním divadle se objevil i v Händelově Rinaldovi, jehož poslední letošní repríza se uskuteční v neděli.
Bude to velká nadsázka, když řeknu, že soutěž v Cardiffu by se díky mediálnímu dosahu a počtu hvězd, které z ní vzešly, dala nazvat Hledáme SuperStar v opeře?
Takovou soutěž jsem skutečně nikdy nezažil a už asi nezažiju. Vše je důkladně naplánováno, ale hlavně podřízeno tomu, aby soutěžící mohli podat co nejlepší výkon. Už na letišti nám řekli, že se o nic nemusíme starat. Neznám soutěž, kde by vám vozili šaty, prali a žehlili košile nebo se neustále starali o vaše líčení.
Organizátoři musí vyslechnout stovky zpěváků po celém světě, do Cardiffu jich pozvou pětadvacet. Přemýšlel jste o tom, co asi rozhoduje?
Všechny přihlášené poslouchá jeden člověk, pan Julian Smith. Co rozhoduje, samozřejmě nevím, ale myslím, že posuzuje jednak kvalitu hlasu, techniku, výraz, jednak muzikalitu, respektive schopnost "dělat hudbu".
Připadalo vám reálné hlásit se do soutěže nabité tvrdou konkurencí, v níž dosud žádný český zpěvák neuspěl?
Vlastně mi přišel ze soutěže e-mail, jestli bych nechtěl předzpívat. Později jsem zjistil, že mě doporučil můj šéf z berlínské Komické opery, kde jsem nyní v angažmá. Den před Štědrým dnem jsem byl na nákupech a najednou mi volá paní z Británie, která mi řekla, že jsem byl vybrán mezi pětadvacet nejlepších pěvců. A zeptala se, jestli tedy budu chtít reprezentovat svou zemi. Byl to krásný dárek pod stromeček.
Na takové soutěži se hraje o hvězdné kariéry. Byl vůbec čas skamarádit se s dalšími soutěžícími, nebo se všichni žárlivě sledují?
Už pouhý fakt, že na soutěži vůbec jste, je zadostiučiněním. Nálada je tedy přátelská. Slyšel jsem, že při jednom z dřívějších ročníků se soutěžící složili na šaty pro chudou kolegyni z Rumunska, která měla pouze jednu róbu a ani nečekala, že projde do finále.
Vyhrál jste speciální kategorii, v níž se soutěží o nejlepší přednes písní s klavírem. Nepomyslel jste si, že jste mohl dosáhnout i na hlavní cenu, udělovanou za operní árie?
Rozhodně mě nemrzelo, že jsem ji nezískal. Jekatěrina z Ruska, která vyhrála, si ji naprosto zasloužila. Nádherně zpívá, navíc role, které jsou v jejím věku. Pro mne jako basistu takový čas přijde – když všechno půjde dobře – tak za deset patnáct let.
Jaký je v Cardiffu zájem o soutěž mezi veřejností?
Neuvěřitelný! Cardiff je velký asi jako moje rodná Ostrava. Má i podobnou historii. Bylo to také město horníků a těžkého průmyslu. Přitom tam je koncertní sál pro dva tisíce lidí se skvělou akustikou. A tento sál byl na každém koncertě téměř plný! K tomu mají nově postavené takzvané Millenium Center – komplex, jehož hlavní část tvoří divadlo s kapacitou rovněž kolem dvou tisíc míst. To by se v Ostravě nemohlo stát. U nás se radši postaví další hypermarket...
Co je podle vašich dosavadních, byť nevelkých zkušeností třeba, aby mladý český zpěvák mohl jít ve stopách Magdaleny Kožené a dalších našich světově ceněných umělců?
U nás je obecně nechuť vytáhnout paty ze čtyř zdí konzervatoře, akademie a jiných institucí. Jenže já už od studií na konzervatoři tvrdím, že kromě dobrého pedagoga je důležité jezdit na soutěže, na mistrovské kurzy či různé workshopy, později také na předzpívání do divadel. Je důležité poznat nové lidi, získat kontakty. To jsou zásadní zkušenosti, které nikdy nezískáte, když budete sedět doma za pecí.
Někdo může namítnout, že to stojí peníze.
Samozřejmě. Když vás podporují rodiče, je to výhoda. Ale i když ne, jsou různé cesty, jak peníze získat, ať už formou grantů, od soukromých sponzorů – nebo tak, že si je člověk prostě vydělá sám. Netvrdím, že je to snadná cesta, ale člověk musí mít před sebou cíl, jít si za ním a nenechat se odradit případnými neúspěchy.
