Anglie té doby neznala operu v našem slova smyslu. Divadelní tradice tam jasně převažovala. A tak i Král Artuš je jakousi kombinací činohry z pera básníka a dramatika Johna Drydena a hudebních čísel, která složil největší anglický skladatel 17. století Henry Purcell.
Vlastní děj nesou činoherci, kteří představují konkrétní postavy, kdežto zpěváci, jakkoli jsou významnou součástí hry, představují alegorické anonymní figury.
Slavný dirigent Nikolaus Harnoncourt, který dílo upravil a skvěle nastudoval se souborem dobových nástrojů Concentus Musicus Wien, se nechal slyšet, že Král Artuš je prvním muzikálem v dějinách. Mluvené slovo i zpěv se vzájemně prolínají a glosují, prostor dostává i tanec. Vlastní obsah je jedna velká zábava prošpikovaná ironií a suchým humorem.
Kultivovaný, trochu upjatý gentleman Artuš, král křesťanských Britů, a divoký, rozevlátý Oswald, vůdce Sasů, spolu soupeří o moc i lásku krásné, byť slepé Emmeliny. Na pomoc si berou hodné i zlé duchy a mágy.
Po různých peripetiích, během nichž Emmelina nabude opět zraku, kouzelník Merlin navrhne oběma soupeřům alianci - Britové a Sasové se sjednotí v jeden národ.
Německý režisér Jürgen Flimm si dal práci, takže ve Felsenreitschule je na co se dívat. Herci a zpěváci (mezi nimi i proslulá americká sopranistka Barbara Bonneyová, známá také z Pražského jara) na modře vybarveném jevišti hrají ostošest, občas se trochu hecují, a dokonce létají vzduchem upevnění na laně.
Mezi kostýmy jsou k vidění anglické vojenské uniformy, tvíd a skotské sukně na jedné straně, saské kožešiny a přilby na straně druhé, stejně jako soudobé fraky a třpytivé dámské večerní toalety, které zaplní závěrečnou oslavnou párty.
Ještě předtím ke slovu přijdou teplé svetry a plavky - obojí v hudebně působivé, zvukomalebně vykreslené "mrazivé" scéně, kdy se jeden ze zlých duchů rozhodne předvést svou moc a promění krajinu v polární říši. Přicupitají postavy převlečené za tučňáky, všichni se třesou zimou, dokonce i dirigent, a členové orchestru - který sedí v oválné prohlubni uprostřed jeviště - dostanou vlněné čepičky.
Ale láska zlomí i led! A tak se otepluje a otepluje, Harnoncourt sundá čepici, tučňáci odloží svršky - a najednou je tu pláž, žhavé slunce a letní úbory. Jako by se zhmotnil už za Purcella živý a věčný, žel nikdy nesplnitelný sen severských národů o troše toho jižního klimatu. Ačkoli, vzhledem ke skleníkovému efektu, kdo ví.
