Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Možnost lásky je stále kolem nás

  1:00aktualizováno  1:00
Rozhovor s americkou spisovatelkou Nicole Kraussovou, autorkou bestselleru Dějiny lásky.
Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Mladá a půvabná spisovatelka Nicole Kraussová patří k nejzářivějším talentům americké prózy – stejně jako její manžel, taktéž oceňovaný spisovatel Jonathan Safran Foer, s nímž má dvouměsíčního syna Sashu. Druhá kniha Kraussové Dějiny lásky se stala bestsellerem, o němž se psalo ještě před jeho vydáním.

Začínala jste jako básnířka, až po nějaké době jste přesedlala na prózu. Proč?
Možná to bylo tím, že v básních jsem se cítila jakoby svázaná, nesvobodná. O každém slově jsem dlouho přemýšlela, takže jsem psala méně a méně. Člověk se pořád cítí nějak svázaný: společensky, právně, rodinou. Když pak před vás položí čistý list papíru, můžete se vyjádřit, jak chcete. To je pro mě ta největší svoboda, kterou můžu mít. V poezii jsem postupně tuhle svobodu začala ztrácet, a tak jsem zkusila napsat román. Pustila jsem se do toho dost bezhlavě, s notnou dávkou naivity; to mi ostatně vydrželo do dneška. Román je vždycky z podstaty nedokonalý, kdežto v poezii cítím, že lze dosáhnout perfektní harmonie. Takže když se pustíte do psaní románu, už předem se odsuzujete k nedokonalosti, takže vás pak neúspěch nestresuje.

Kde píšete nejraději?
Doposud jsem vždy psala jen doma, i když je pravda, že občas si vyrazím na procházku nebo do kavárny, kde můžu přemýšlet, jak budu dál pokračovat v psaní. Ale jinak potřebuji nějaké tiché, klidné místo, kde mě nic neruší, protože tam všechno znám. U sebe doma mám v podkroví jednu takovou místnůstku, která byla pro tohle ideální... Tedy do té doby, než se mi narodilo dítě.

Píšete lehce?
Nejsem autor, který by měl co říci každý den, když se před ním objeví počítač nebo list papíru. Taky nejsem typ, kterého by stíhala měsíce dlouhá tvůrčí krize. V jistém smyslu je pro mě psaní úplně banální věc. Neříkám si sice, co dnes napíšu, jako bych přemýšlela, co si dám k snídani, ale i tak jsem dost disciplinovaná. Na druhou stranu nejsem na sebe tyran. Když mi psaní nejde, prostě toho nechám, jdu na procházku a zkusím začít znovu příští ráno. K psaní se snažím přistupovat jako k práci. Pak jsou také období, mezi knihami, kdy nemám co psát – a to o sobě jako o spisovatelce pochybuji.

Máte nějaké literární vzory? Ve dvanácti jste prý četla Portnoyův komplex od Philipa Rotha. To rozhodně není kniha pro děti.
Ale k té knížce jsem přišla náhodou, dala mi ji ke čtení matka. Spoustě věcí jsem tam nerozuměla, ale ta kniha mi pomohla dostat se do úplně jiného světa. Vyrůstala jsem na venkově na Long Islandu, dost daleko od New Yorku. Nebylo tam kam jít, a i když jsme s rodiči docela cestovali, cítila jsem se často osamělá. Čtení pro mě byl způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jako dítě nedostala. V životě mě ovlivnilo strašně moc autorů, nejdřív jako čtenáře a zhruba od devatenácti let, když jsem začala chodit na univerzitu, i jako umělce. Tehdy mě nejvíc zaujal Samuel Beckett, jeho Malloy je doteď má nejoblíbenější kniha. Po Beckettovi už nebylo nikdy nic jako předtím. Jeho smysl pro kombinaci ironie a komična mě ovlivnil jako spisovatelku asi nejvíc. Z poezie mám ráda Zbigniewa Herberta. Ale ono se to dost mění. Poslední dobou mi připadá, že každý rok mám nějakého jiného oblíbeného autora.

Obě vaše knihy se alespoň částečně odehrávají v New Yorku.
To je tím, že jsem tu prožila celý svůj dospělý život. Ale jinak nemyslím, že bych byla na New York moc vázaná. Pro mě je důležitý vnitřní život mých literárních postav, způsob, jakým vnímají realitu okolo sebe. Chci, aby si čtenář dokázal představit situace, v nichž se moji protagonisté nacházejí, dilemata, která řeší, i když v New Yorku nikdy nebyl.

Soudě podle obou vašich knih, klíčovým tématem je pro vás paměť.
Moji hrdinové se musí vyrovnávat s pocitem nesmírné ztráty. Ten pocit si nesou v sobě, uchovávají si jej v paměti. Jejich paměť je vlastně mučí, protože v ní může ona ztráta dále existovat. Je otázka, jak takovou situaci řešit: zdali pomocí prizmatu určité nostalgie, nebo tak, že člověk tuto ztrátu vytěsní z paměti. V mé první knize Do místnosti vchází muž se hlavní hrdina ptá, co to znamená být člověkem, kolik toho musí zapomenout, či naopak vyzvednout z hlubin paměti. V Dějinách lásky stojí paměť na straně mých postav. Všichni kdysi něco ztratili askrze své vzpomínky musí svou minulost vystavět znovu. Paměť není jako záznam na filmový pás, vzpomínky jsou vlastně tvůrčí akt. Člověku se něco stane a on pak musí celou zkušenost zpracovat, sám sobě ji vyprávět. Leo Gursky aostatní postavy Dějin lásky vidí minulost skrze svou představivost, přetvářejí si ji tak, aby byla snesitelná.

Lea Gurského taky „postihla“ láska na celý život. Věříte, že něco takového je ve skutečném životě možné?
Název mého románu Dějiny lásky zní možná trochu sentimentálně a romanticky, přesto nevěřím, že existuje jen jedna láska – a že když ji člověk ztratí, už ji nikdy nenajde. Spíš si myslím, že v otázce vlastního štěstí jsme sami sobě nepřáteli. Ta možnost lásky, ať už jde o lásku partnerskou, rodinnou nebo jinou, je přece neustále kolem nás a my jen hledáme cesty, jak ji zpochybnit, nepřijmout. Leo Gursky kvůli své lásce netrpí, vždyť jen díky ní přežil všechny hrůzy války a holokaustu a dostal se do Ameriky. On si svou lásku chová, nechce se pohnout někam dál. Svou milou si idealizuje, znovu si ji vytváří ve vzpomínkách. Alma pro něj znamená lásku a láska Almu.

Dějiny lásky jsou jako borgesovský labyrint, jeden kritik dokonce v souvislosti s vaší knihou použil termín „židovský magický realismus“. Jaký je váš vztah k latinskoamerické literatuře?
Magické realisty mám ráda, ale při psaní Dějin lásky jsem se jimi nenechala ovlivňovat, tedy alespoň ne vědomě. Spíše mě zajímá něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat realistická představivost. Zajímá mě síla této představivosti, pro mě je to jakési světlo, k němuž se můžeme obrátit z chladných hlubin reality. V Dějinách lásky hraje určitou úlohu Chile, což je můj hold oblíbenému prozaikovi Robertu Bolanovi, ale mohla tam být jakákoli jiná země. Hledala jsem místo, kde jsem nikdy nebyla, abych necítila potřebu popisovat je doslova, abych mohla popustit uzdu své fantazii.

Podílíte se na filmu, který podle vaší knihy připravuje mexický režisér Alfonso Cuarón?
Ne, i když s Cuarónem jsme si nedávno skvěle popovídali. Líbí se mi na něm, že je vášnivý čtenář. A Dějiny lásky potřebují někoho, kdo k nim bude mít osobní vztah a vytvoří z nich vlastní příběh. Nedávno mi poslal první návrh scénáře, který se mi docela líbil. Jinak však necítím potřebu nějak se na filmu podílet.

Nemáte obavu, že z vaší knihy vznikne úplně jiný film?
Ne, vůbec. Kniha je to, co je mezi dvěma obálkami, a to se nemůže změnit.

Na čem teď pracujete?
Na kojení.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Somálská sprinterka Samia Júsuf Omarová v cíli olympijského závodu na 200 metrů
RECENZE: I uprchlík je člověk, líčí tragédie somálské běžkyně

Uprchlická krize už dávno neplní jenom stránky novin, pronikla i do literatury. Na útěku je i hrdinka právě vydaného komiksu Sen o olympiádě. Autorem scénáře i...  celý článek

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Český spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík
Autor Černých baronů Švandrlík prorokoval, kdy odejde. A trefil se

Vojín Kefalín a major Terazky, žáci Kopyto a Mňouk či příběhy pravěkých sourozenců Seka a Zuly baví celé generace. Jejich autor se narodil před 85 lety, jak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.