V Salcburku v budově Mozartea proběhne od 11 hodin dopoledne slavnostní akt, večer bude následovat koncert Vídeňských filharmoniků pod taktovkou Riccarda Mutiho s plejádou hvězdných sólistů. Ve Vídni bude reprezentativní událostí večerní premiéra opery Idomeneo v Theater an der Wien.
Rakousko se na oslavy pečlivě připravilo. Jenom v Salcburku si projekt Mozart 2006 vyžádal osm let příprav a přišel na 8,5 milionu eur (asi 238 milionů korun). Také další evropské metropole chystají na dnešek vlastní trumfy.
Třeba pařížská Národní opera uvede premiéru Dona Giovanniho v režii filmového a divadelního tvůrce Michaela Hanekeho. Všeobecně se očekává, že letošní oslavy překonají ty, které svět zažil roku 1991. Tehdy se však připomínal Mozartův úmrtní den.
Svět už zažil bohaté oslavy Bacha nebo Verdiho, ale Mozartova popularita vše překonává. Něco z Mozartovy hudby zná skoro každý, aniž třeba tuší, že je to od Mozarta. Skladatel po sobě zanechal hodně přes šest stovek skladeb.
K nejvýznamnějším patří kromě vrcholných oper i klavírní koncerty, symfonie, koncertní árie. Svým dílem Mozart završil celou epochu, jejíž podněty přetavil do zcela individuálního stylu, a otevřel cestu romantismu.
Kromě kompozic se dochovala i bohatá korespondence, jež vydá na několik svazků. Informací o Mozartovi je tedy hodně, problémem je zorientovat se v nich a vžít se do zvyklostí Mozartovy doby, tedy epochy pozdního feudalismu.
Mozart prožil dost neobvyklé dětství a dospívání. Jeho otec Leopold, vicekapelník souboru salcburského arcibiskupa, byl výborným pedagogem a zkušeným praktikem, který záhy rozpoznal talent svého syna.
Veškeré síly napnul k tomu, aby ho podporoval, všemožně vzdělával v hudbě i dalších oborech a zajistil mu profesní a hlavně prestižní existenci. To tehdy znamenalo získat významné místo u některého evropského dvora.
Odtud vzešly dlouhé namáhavé "prezentační" cesty po Evropě, které kromě Mozarta absolvovala i jeho sestra Nannerl. Sen o synově materiálním zajištění se však Leopoldovi nesplnil.
Mezi aristokraty
Mozart sice pocházel z měšťanských poměrů, ale velice brzy se dostal do prostředí nejvyšší aristokracie. Poznal ji dokonale, stejně jako další vrstvy společnosti, a protože se u něj rozvinul výjimečný pozorovací talent, zanechal nám ve svých operách úžasné a hluboce pravdivé lidské portréty.
A třebaže leckdy míří ironický osten na zpupné aristokraty, s nimiž si jistě užil své a jejichž lokajem nechtěl být, i tito lidé nakonec u něj vycházejí v celé lidské komplikovanosti a pravdivosti.
Otázka samozřejmě je, nakolik Mozart sám uměl jednat s lidmi. Představy Mozarta jako sprostého hulváta jsou pochopitelně zavádějící. Oduševnělý způsob, jakým se vyjadřoval hudbou, tomu jednoznačně odporuje.
Jeho osobnost však bezesporu byla složitá. Jedna její část se vzepjala do nebývalé intelektuální a kreativní výše, v druhé patrně trvale zůstávalo něco z hravého, důvěřivého dítěte.
V prostředí intrik, jimiž byl hudební a divadelní svět prosáknutý tehdy, stejně jako je dnes, mohla taková duše připomínat křehké sklíčko v šejkru. Dnes už z tohoto utrpení zůstává jen hudební výpověď. A ta nepřestane být fascinující.
