RECENZE: I Tomáš Klus by záviděl Voxelovi jeho sluníčkovost

Hvězda internetu a hrdina mládeže Voxel vydal druhou desku nazvanou Motýlí efekt. Po hudební stránce je to zdařilé dílo, ale doposlouchat jej do konce je kvůli až příliš optimistickým textům bohužel na udělení bobříka odvahy.

Shodit cédéčko nazvané Motýlí efekt ze stolu s tím, že jde o nahrávku poplatnou vkusu nejmladší generace, která si ujíždí na umění youtuberů, by bylo snadné. Ale byla by to chyba. Třiadvacetiletý Voxel, vlastním jménem Václav Lebeda, totiž není bez talentu. Zpívat umí a sám se na desce chopil několika hudebních nástrojů od kytar přes klavír až po nejrůznější perkuse.

Navíc se obklopil talentovanými muzikanty v podobě bratří Balcárkových z kapely Light & Love, kteří přispěli dalšími instrumenty. Jan Balcárek alias Johny Rainbow také desku produkoval a jednotlivé Voxelovy skladby aranžoval. Potud není albu co vytknout.

Příklon od elektropopu předchozí nahrávky k čistšímu písničkářství je sympatický, a pokud se místy zdá, že Voxel po hudební stránce opisuje od Tomáše Kluse, dá se to díky zdařilému „maskování“ aranžemi odpustit.

Zásadní slabinou desky v očích a uších posluchačů nad dvacet let jsou však texty. Napsal je sice Voxelův kolega řečený Pokáč, to ovšem písničkáře, který je na své album zařadil, nevyviňuje.

Velký bolehlav

Totiž, trocha angažovanosti se dá snést, musí se s ní však nakládat asi jako s muškátovým oříškem při vaření. Špetka je fajn, větší množství nejenže výsledku neprospěje, ale pokrm se stává nejedlým a strávník může také umřít v křečích.

Takže rým „ani nezavřou dalšího poslance / za podezřelý rance v bance“ by sám o sobě mohl být hravý, kdyby Voxel s Pokáčem dále v písni Jednou neservírovali hlášky jako „když ve švech praskaj ráje daňový / když miliarda lidí hladoví“ nebo „třeba se začnem smát místo válčení / a možná zjistíme, že to zas tak špatný není“. No, kdo by to byl řekl!

Motýlí efekt

40 %

autor: Voxel

Tím ovšem krasojízda kapitána Zřejmého nekončí. Jen namátkou se dozvídáme, že „sem tam to je vážně těžký / být spolu jen přes esemesky“ (My dva) nebo v zahloubané skladbě Paní Terezie přijde sdělení, že „rodinu už mít nemůže, tak vzdala i hon na muže“. A do téhle záplavy sluníčkové radosti, míru a všeobecného porozumění chlapci naservírují, zřejmě jako protiváhu, verše „pak vášeň vyprchávala / a tys mě čím dál víc s*ala / až jsem tě fakt už zabít chtěl“.

Možná že tahle deska skutečně necílí na chlapa přes třicet let a mladí se ve všeobjímajících textech „najdou“, ale doposlouchat Motýlí efekt do konce stálo hodně přemáhání a přineslo velký bolehlav. Až má člověk chuť omluvit se Klusovi za kritiku jeho věčného filozofování, jež najednou působí překvapivě vyrovnaně.