O Vladimíru Holanovi (1905–1980) bylo už napsáno mnoho, zejména díky péči Vladimíra Justla, který obnovené vydání Holanových Spisů v nakladatelství Paseka v devadesátých letech doplnil Holanovým detailním životopisem. V nakladatelství Akropolis teď vychází Holan z jiného úhlu pohledu: francouzský bohemista Xavier Galmiche napsal monografii s podtitulem Bibliotékář Boha.
Všímá si hlavně proměny Holanových žánrů a odrazů doby v jeho tvorbě. Nezamlčuje Rudoarmějce, vrací se k Nepřátelům, vzdává hold Noci s Hamletem, tomu velkému příběhu v dějinách poezie: "Není mi lhostejný/ ani jeden krůček a pád/ dítěte v kopřivách," píše v ní Holan a o pár slok dál pokračuje: "A přece zlo stoupá/ míchou lidstva krvavě poplivanou/ jako schody k zubařovi." Galmiche považuje Noc s Hamletem za obžalovací řeč proti dějinám, podobně jako Hamlet je postavou par excellence konfrontovanou s násilím doby.
Vladimír a William
Jako mnoho jiných básníků se Holan děsil při pomyšlení, že by jeho textům hrozilo vysvětlování," uvědomuje si Galmiche. A tak nakládá s Holanem jako se svého druhu surovým diamantem, nebrousí, jen ho staví na odiv jako literární zázrak, zjevení, které se objeví jednou za sto let.
Srovnání jako by "jeho" Holan snesl jen se Shakespearem, ostatně oba nazývá křestními jmény, a tak se tu Vladimír setkává s Williamem. Čím jiným než setkáním těch dvou je totiž návštěva Hamleta u Shakespeara, kterou si Holan "v jednom z žertovných delirií bláznivé imaginace" vymyslel?
A právě tady se objevuje i vibrující slovo z názvu monografie: "Četl nám své verše/ a když pak s námi hovořil o knihách/ oslavovali jsme ho jako bibliotékáře samotného Boha." Slovo bibliotékář místo klasického knihovníka rezonuje odkazy jak na řeckou kulturu, tak na Bibli.
"Výraz, který je současně učený a bezprostřední, vyvolává dojem nonšalantní elegance," píše francouzský bohemista. Vidí díky svému odstupu něco, co má český čtenář tendenci automaticky přejít jen jako hezké slovo, aniž by se ptal, proč zrovna tady autor vybíral z několika možných a nakonec vybral tak vyparáděný ekvivalent.
"Přídomkem bibliotékář Boha zdvojuje Hamlet Vladimírovými ústy Williama v přízračného archiváře, který vklouzl do světa, aby se tam procházel labyrintem starobylé babylónské knihovny a slézal větve rodokmenu Stvoření. Přetváří ho v borgesovskou postavu, studnici vědění a podivína, moudrého a škodolibého ducha, který prohlíží kilometry regálů a listuje vzácnými a tajemnými svazky," vysvětluje Galmiche. V Holanově díle se kromě Shakespeara v podobné roli potuluje v boží knihovně třeba i Mácha nebo Mozart.
Melancholický samotář
Galmiche uvozuje knihu šedesáti stranami, v nichž shrnuje Holanův život a tvorbu, teprve následně nabízí pokornou interpretaci. Ukazuje Holana jako básníka pokřtěného katolicismem a rakousko-uherským císařstvím, později uštknutého totalitarismy obou extrémů, nakonec schouleného v samotě "podwerichovské" Kampy a pražských Benátek, kde "mluvil patnáct let do zdi", přesto nikdy nepřestal psát.
Dešifruje jeho básně i jednotlivé verše, ba dokonce slova. Ostatně Holan rád vymýšlel nové výrazy nebo modeloval ze starých slov výstižnější, což není jen případ onoho bibliotékáře. Opět z Noci s Hamletem: "I když mu matka říká: jdi pro rum do čaje,/ ono jde a stále si opakuje rum do čaje, rum do čaje,/ až nakonec zašeptá: čum do ráje"...
Holan byl, podobně jako třeba Bohuslav Reynek nebo Jakub Deml, melancholickým samotářem, který má "úzkost, jež se vzpírá jakémukoli sdružování se do básnických škol". "Jsou to básníci, kteří jsou jaksi mimo a nevhod," uzavírá Galmiche.
Bibliotékář Boha není snadné čtení, Galmiche je Holanem viditelně a skutečně okouzlen, přestože už dávno muselo vyprchat prvotní nadšení z básníkova díla. Okouzlení Holanem však ve většině případů bývá trvalé a věrné. Mnoho čtenářů mu už vzdávalo hold, i mnoho básníků či bohemistů. A tenhle patří k těm inspirativním a zdařilým.
