Z filmu Páni mají radši blondýnky

Z filmu Páni mají radši blondýnky | foto: Aerofilms

Krásná, slavná, nešťastná. Taková byla Marilyn podle nové monografie

  • 2
Výstavu Marilyn v Jízdárně Pražského hradu vidělo už přes třiadvacet tisíc lidí. Teď jde do distribuce překlad výpravné publikace, která ji doplňuje. Monografie o herecké ikoně padesátých let přitom neukazuje Marilyn jen jako modelku a herečku, ale také jako inspiraci. A zoufalou ženu.

Dojemný příběh jejího dětství, které prožila s kufrem a plyšovým medvídkem na cestě mezi sirotčincem a pěstounskými rodinami, jež nahrazovaly psychicky nemocnou matku, ještě patří dívce jménem Norma Jeane. Pseudonym na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako touha zbavit se uniformy sirotčince. Svobodu získala sňatkem v šestnácti a obtaženým svetříkem, který jí půjčila menší a hubenější kamarádka. Uvědomila si, že přitahuje pohledy. A že se jí to líbí.

Byla jednou z nás

"Žena naší doby je vibrující směsí energie, talentu a sebedůvěry, která existuje vedle okamžiků náhlého zoufalství, křehkosti, ztráty sebeúcty a strachu. Je lidskou bytostí schopnou nést na svých bedrech svět, a přesto dovolí, aby ji zdeprimovalo pár slov, které nějaký muž do telefonu nepronesl dost laskavě," tak začíná Stefania Ricci vyprávění o americké ikoně.

Naráží na její labilitu, kterou prý zdědila po své matce, dost možná ji však získala spíš neustálým odloučením od ní. "V tomto smyslu byla Marilyn Monroe jednou z nás: dokonale znala sebe samu, byla si vědoma své síly, a přesto byla zároveň pořád dítětem, kterému před mnoha lety jednoho dne někdo ublížil," dodává autorka.

Monografie však nevypráví jen příběh, dokonale ho ilustruje fotografiemi, na nichž se z malého děvčátka na pláži a z dívky s neposednými vlasy ve stejnokroji stává žena, kterou zbožňují spisovatelé, režiséři, herci, výtvarníci i přední politici. Bylo by nespravedlivé z ní dělat jen krásnou tvářičku a tělo, co se nestydí.

"Marilyn pózovala fotografům a někdy s nimi spala, ale současně šetřila peníze na kurz herectví. Stále se toužila zdokonalovat: chtěla číst a učit se hrát, psát, mluvit na veřejnosti. Měla konkrétní představu o tom, čeho chce dosáhnout, a železnou vůli," tvrdí o ní Ricci. Přirovnává ji ke Scarlett z Jihu proti Severu, i ona si tvrdošíjně slibovala, že už nikdy nebude mít hlad.

Lidský rozměr příběhu

Přestože její fotografie plnily roky obálky předních časopisů a na její filmy chodily zástupy, nebyla šťastná. Čím to? "Jestliže lidská bytost přijde na svět laskána rukama matky, pak existuje šance, že její kontakt s jinýma rukama bude mít šťastný konec," vysvětluje Ricci a dodává: "Žena, která nepoznala tento kontakt, se po něm bude shánět celý život, bude se honit za muži, sexem, touhou, v naději, že najde samu sebe, že bude moci s důvěrou usnout v objetí. Toho se však Marilyn nikdy nedočkala."

Právě tenhle lidský, smutný rozměr, který autorka monografie vnímá hodně silně, je devízou knihy. Neukazuje Marilyn jen jako módní ikonu. Hledá v ní člověka a inspiraci. Tou byla. Nejen pro Arthura Millera, ale třeba i pro Andyho Warhola či Yasumasu Morimuru.