Změnila jste se od doby, kdy vaše fotky byly především součástí vašeho života a do velkých muzeí se dostávaly sporadicky?
Jsem starší, mám hezčí byt, moji kamarádi, se kterými jsem se znala víc než třicet let, jsou většinou po smrti. Například David Armstrong, který je tu v Praze se mnou, je jeden z mála přátel, které jsem znala ještě na škole a kteří žijí. Teď hodně záleží na tom, kde zrovna jsem. V Tokiu například ještě docela řádím, zato v New Yorku žiju poměrně klidně. Zjednodušeně se dá říct, že všude vyhledávám undergroundovou scénu, protože v ní se cítím nejlépe.
Cítíte nějakou nostalgii po sedmdesátých letech?
Ne. Žiju přítomností, nikoli nostalgií, ačkoli se mi samozřejmě po mých kamarádech stýská.
Kdy jste si uvědomila, že vaše fotografické záznamy mají zásadní význam nejen jako intimní dokument, ale také jako zásadní výpověď o době?
Moje sestra spáchala sebevraždu a já jsem odešla z domova - vlastně abych se nezbláznila, abych se nezabila. Focení byl pro mě způsob, jak přežít. Absolutně nedělám žádná praktická rozhodnutí, nedělám si žádné plány, žádné projekty, nevím, co budu dělat dál. Fotím spontánně a také proto, že chci zaznamenat to, co mi už pak nikdo nevezme. Aby mi nikdo nemohl říkat, že se to nestalo - jako v případě mé sestry. Jsem posedlá vzpomínkami, pamětí. Moje fotky jsou vlastně záznamy vzpomínek a přátel, kteří mě k nim v podstatě až sváděli. Takové focení bych přirovnala k sexu.
Když se teď podívám na tuto retrospektivu, vidím, že jsem vytvořila řadu sérií, v nichž lze pozorovat, jak se mí přátelé měnili v rozmezí deseti dvaceti let. Ale rozhodně v tom nebyl záměr, moje práce má psychologické, hluboké psychologické důvody. Není v ní vůbec nic formálního. Do určité míry je to strach ze ztráty. Najednou jsem si třeba uvědomila, že už si nepamatuji svou sestru. Rozhodla jsem se už nikdy nikoho neztratit. Ovšem poté, co zemřela Cookie Mullerová, jsem se dostala do krize, protože jsem si jasně uvědomila, že ani ty fotografie ji neudrží naživu - ztratila jsem její hlas, její oči, uvědomila jsem si omezenost fotografie.
Avšak ztráta je zakódována do způsobu života, který jste vedli. Jde o komplikovanou, paradoxní situaci - váš přístup k životu přece ztrátu samu implikuje.
My jsme ale tenkrát o AIDS nic nevěděli.
Ale nejde jenom o AIDS. Předávkování drogami, alkohol, autodestrukce jsou součástí takového postoje...
Když je člověk mladý, myslí si, že bude žít věčně. Uvědomuji si, že jsem byla sebedestruktivní, ale sebedestrukce mě přitahovala, byla pro mě svůdná. Můj přítel zemřel na AIDS v roce 1981. Vláda přitom v souvislosti s tím, že na AIDS umírá hodně lidí, nejdřív nic nedělala. Ale z mého okolí přímo na AIDS zase tolik lidí nezemřelo. Moji dva nejlepší přátelé zemřeli po letech závislosti na předávkování. V polovině osmdesátých let se navíc řada z nich začala léčit, ale ani ne tak ze strachu před AIDS a před smrtí, ale proto, že sebedestrukce prostě přestala být tak přitažlivá. Mám pořád ještě období, kdy žiju nebezpečně.
Nevím, co si doopravdy myslíte o mém díle. Měla jsem v poslední době špatnou zkušenost s novináři, kteří se tváří tak, že s mým dílem sympatizují, a pak všechno překroutí a zpovrchní. Chci zdůraznit, že nejsem naivní, ale snažím se nic nepředstírat. Jsem prostě to, co jsem.
Jsem starší, mám hezčí byt, moji kamarádi, se kterými jsem se znala víc než třicet let, jsou většinou po smrti. Například David Armstrong, který je tu v Praze se mnou, je jeden z mála přátel, které jsem znala ještě na škole a kteří žijí. Teď hodně záleží na tom, kde zrovna jsem. V Tokiu například ještě docela řádím, zato v New Yorku žiju poměrně klidně. Zjednodušeně se dá říct, že všude vyhledávám undergroundovou scénu, protože v ní se cítím nejlépe.
Cítíte nějakou nostalgii po sedmdesátých letech?
Ne. Žiju přítomností, nikoli nostalgií, ačkoli se mi samozřejmě po mých kamarádech stýská.
Kdy jste si uvědomila, že vaše fotografické záznamy mají zásadní význam nejen jako intimní dokument, ale také jako zásadní výpověď o době?
Moje sestra spáchala sebevraždu a já jsem odešla z domova - vlastně abych se nezbláznila, abych se nezabila. Focení byl pro mě způsob, jak přežít. Absolutně nedělám žádná praktická rozhodnutí, nedělám si žádné plány, žádné projekty, nevím, co budu dělat dál. Fotím spontánně a také proto, že chci zaznamenat to, co mi už pak nikdo nevezme. Aby mi nikdo nemohl říkat, že se to nestalo - jako v případě mé sestry. Jsem posedlá vzpomínkami, pamětí. Moje fotky jsou vlastně záznamy vzpomínek a přátel, kteří mě k nim v podstatě až sváděli. Takové focení bych přirovnala k sexu.
Když se teď podívám na tuto retrospektivu, vidím, že jsem vytvořila řadu sérií, v nichž lze pozorovat, jak se mí přátelé měnili v rozmezí deseti dvaceti let. Ale rozhodně v tom nebyl záměr, moje práce má psychologické, hluboké psychologické důvody. Není v ní vůbec nic formálního. Do určité míry je to strach ze ztráty. Najednou jsem si třeba uvědomila, že už si nepamatuji svou sestru. Rozhodla jsem se už nikdy nikoho neztratit. Ovšem poté, co zemřela Cookie Mullerová, jsem se dostala do krize, protože jsem si jasně uvědomila, že ani ty fotografie ji neudrží naživu - ztratila jsem její hlas, její oči, uvědomila jsem si omezenost fotografie.
Avšak ztráta je zakódována do způsobu života, který jste vedli. Jde o komplikovanou, paradoxní situaci - váš přístup k životu přece ztrátu samu implikuje.
My jsme ale tenkrát o AIDS nic nevěděli.
Ale nejde jenom o AIDS. Předávkování drogami, alkohol, autodestrukce jsou součástí takového postoje...
Když je člověk mladý, myslí si, že bude žít věčně. Uvědomuji si, že jsem byla sebedestruktivní, ale sebedestrukce mě přitahovala, byla pro mě svůdná. Můj přítel zemřel na AIDS v roce 1981. Vláda přitom v souvislosti s tím, že na AIDS umírá hodně lidí, nejdřív nic nedělala. Ale z mého okolí přímo na AIDS zase tolik lidí nezemřelo. Moji dva nejlepší přátelé zemřeli po letech závislosti na předávkování. V polovině osmdesátých let se navíc řada z nich začala léčit, ale ani ne tak ze strachu před AIDS a před smrtí, ale proto, že sebedestrukce prostě přestala být tak přitažlivá. Mám pořád ještě období, kdy žiju nebezpečně.
Nevím, co si doopravdy myslíte o mém díle. Měla jsem v poslední době špatnou zkušenost s novináři, kteří se tváří tak, že s mým dílem sympatizují, a pak všechno překroutí a zpovrchní. Chci zdůraznit, že nejsem naivní, ale snažím se nic nepředstírat. Jsem prostě to, co jsem.
