Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Sám si napíšu, sám si vydám. Moderní samizdat na papíře i ve čtečkách

  • 5
Přibývá autorů, kteří se nespoléhají na zavedené postupy a vydávají si své knihy sami. Víc je pořád těch papírových, budoucnost však patří levnějším e-knihám.

Příběh první: Úředník Anthony Ryan strávil šest let psaním obří fantasy ságy z paralelního středověku, trilogii nazvanou Stín krkavce nabídl desítce nakladatelů, ale všichni ji odmítli. Ryan vydal první knihu svépomocí elektronicky, nadchnul jí celý svět a dnes se psaním fantasy velmi dobře živí. Nakladatelé, kteří ho odmítli, si samozřejmě rvou vlasy.

Příběh druhý: Dospívající Amanda Hockingová potřebovala peníze na lístky na koncert své oblíbené kapely, tak se rozhodla, že sepíše romantický příběh, který jí už dlouho ležel v hlavě. Vydala ho jako e-knihu a dnes by si mohla za peníze vydělané na prodeji svých knih nechat uspořádat koncert jen sama pro sebe. Spíš megakoncert, jako autorka už vydělala přes třicet milionů dolarů.

Příběh třetí: Joe Konrath strávil dvanáct let sbíráním zamítnutí od nakladatelů – nabídl jim devět svých románů, odmítavých dopisů dostal v součtu víc než pět set. Nevzdal to a dnes patří k největším (a nejbohatším) propagátorům současného samizdatu, o samonakladatelství dokonce přednáší, sám si vydal přes padesát povídek a novel.

Takové jsou osudy spisovatelů internetového věku, kteří se pustili do moderního samizdatu. Může se stát, že podobný sen prožije i někdo z českých samonakladatelů? Odpovědi odborníků na knižní trh jsou spíš skeptické: limituje nás hlavně jazyk, prorazit na anglicky psaném trhu je mnohem jednodušší než oslovit omezený počet českých čtenářů.

Zatímco Británie hlásí, že pomyslný souboj Davida s Goliášem pomalu vyhrává ten menší, protože součet e-knih vydaných samonakladateli byl už předloni poprvé vyšší než čísla prodejů u největšího bestselleru Padesát odstínů šedi, v Česku se zatím učíme samonakladatele aspoň sčítat.

U samonakladatelů je nutné rozlišovat dvě linie. První, tradiční, se týká tištěných knih, druhá, současná, kopíruje zahraniční trend a vydává knihy elektronické. Na obou frontách v posledních letech přibývá zájemců o vydávání vlastních titulů. Národní knihovna sčítá svépomocí vydané knihy stejně jako ty publikované klasickými nakladateli, protože jim musí ze zákona přidělit ISBN číslo, tedy čárový kód.

A ví, že loni u nás získalo ISBN tisíc pět set svépomocí vydaných papírových knih. Elektronických samizdatů s vlastním číslem je asi desetkrát méně, ale ty knihovna neregistruje všechny, protože jejich hlášení zatím není ze zákona povinné.

Přestože o knihy do čteček mají čtenáři stále větší zájem, u současného samizdatu pořád vedou papírové knihy. Jiří Nosek pomáhá samonakladatelům už od roku 2002, kdy se pustil do vydávání knih své matky Věry Noskové, která je dnes oceňovanou – a prodávanou – autorkou.

Pomohl už víc než padesáti autorům. Nejčastější motivací je podle něj snaha lidí, kteří píšou do šuplíku, vidět svou knihu fyzicky, sáhnout si na ni, čichat k jejímu papíru. To e-kniha nedokáže. A my máme snad už od národního obrození ke knihám tenhle specifický vztah daný snahou plnit domácí knihovny a probírat se jimi, sdílet svazky s přáteli a návštěvami.

E-knihy do čtečky

Pro e-knihy se vydejte na Knihy.iDNES.cz.

Autoři často chtějí vlastní knihu použít i jako dárek pro své blízké. „Jejich cílem není vydělat, plní si svůj sen. Což jim klasičtí nakladatelé nemohou dopřát,“ dodává Nosek.