Tím mužem je Vladimír Boudník (1924-1968), grafik, který ve svém bohatém díle, kořenícím v čase vrcholného socialistického realismu, spoléhal na jedinečnost lidské obrazotvornosti - a tím intuitivně souzněl s aktuálními tendencemi světového umění, především s poválečnou vlnou abstraktního expresionismu.
Všechna moc imaginaci
Nynější expozice, nazvaná Explosionalismus a rámovaná roky 1947-56, se soustředí právě na první etapu jeho tvorby: ukazuje živé a různorodé podhoubí, z nějž vyrostly Boudníkovy osobité grafické příspěvky k české strukturální abstrakci šedesátých let minulého století.
Výstava sice zabírá pouhé čtyři sály, ale je nesmírně hutná a divácky vstřícná: obraz tu doplňuje slovo, umělcovy grafiky a četné fotografie se střídají s jeho nervním a rozevlátým rukopisem, jímž si vedl deníky, psal básně, prózy, korespondenci. Z jednoho rohu zní rozhovor, který s Boudníkem zkraje šedesátých let natočil Vladislav Merhaut, jeho pozdější monografista, ve druhém běží filmy, které praxí ilustrují umělcovy teoretické manifesty.
V explosionalismu, výtvarném směru, který měl kromě Vladimíra Boudníka už jen dva následovníky (předčasně zesnulé grafiky Jana Reegena a Zdeňka Boušeho), spatřoval jeho iniciátor jediný výraz adekvátní "dnešnímu uspořádání světa". Po vzoru surrealistů svěřil veškerou tvůrčí moc imaginaci: vyrážel do pražských ulic, obdivoval oprýskané zdi - a hledal v nich tvary, které svými okamžitými asociacemi rozvíjel a dotvářel ve výtvarné dílo.
"Moderní obraz má mnoho společného s polooblečenou ženskou, neboť v obou případech si divák domýšlí to, co je skryté," zapsal si v březnu 1952.
S Hrabalem a Bondym po boku
Boudník se však věnoval nejen magickým pouličním akcím a happeningům, při kterých mu asistovali náhodní chodci a jeho přátelé Egon Bondy a Bohumil Hrabal, ale také Veřejná bezpečnost.
Intenzivně tvořil rovněž ve svém ateliéru. Z četných ukázek, které expozice představuje, je patrné, jak usilovně na přelomu čtyřicátých a padesátých let hledal svůj vlastní rukopis: vracel se k výtvarnému jazyku předválečné avantgardy, přijímal vlivy expresionismu, kubismu, ale též symbolismu; zkoušel kresbu, grafiku, malbu, experimentoval s technikou dekalku, koláže, fotogramu. Jedinečné a přesné zprávy nám o tom podávají svazky jeho samizdatové edice Explosionalismus, kterou provozoval v letech 1951-52.
Boudníkovy živly, vlny energie, které se mu tříštily v hlavě, našly svůj nejvlastnější výraz v takzvané aktivní a strukturální grafice: abstraktních obrazech, k nimž se přimkl ve druhé polovině padesátých let a které fascinují četností svých významů, desítkami příběhů, jež z nich lze "číst". Zářivý úspěch, kterého se umělec dočkal v šedesátých letech, pohasl se zlomovým rokem 1968, kdy pražské jaro rozdrtily ruské tanky - a kdy Vladimír Boudník spáchal sebevraždu. Zůstalo po něm však jeho výjimečně nadčasové dílo.
VLADIMÍR BOUDNÍK: Explosionalismus
Tvorba z let 1947-56. Galerie hl. m. Prahy - Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, Praha 1, autorka výstavy Hana Larvová. Výstava trvá do 2. prosince
Hodnocení MF DNES: 80%
