Ve skladbě Hledáme slovo Fiala zpívá se svým malým synem Hynkem. Oba se snaží najít slovo, kterým by vyjádřili vše podstatné. "Pochopitelně jsme ho ještě nenašli. Když už je člověk starší, hledá slova, která pro něho něco znamenají. Pokud je ještě mladý, neumí říct nic," vysvětluje Fiala. Skladbu Nagasaki Hirošima si vypůjčil od kolegy Karla Plíhala, který mu před pěti lety pomáhal se sólovým albem. "Tuhle píseň jsem slyšel na Plíhalově koncertu a dokázal jsem si ji představit zrychleně s bubny. Karel řekl, že si ji klidně mohu vzít, nechtěl ji natáčet na žádnou desku," říká Fiala, jenž své věci obvykle charakterizoval jako "veselé písně o smrti". Jeho současný pocit, který se promítl i do nové písňové sbírky, vychází z nejistoty. "Dříve, za komančů, se mi zdálo, že je všechno jasně definované. Nyní jsme asi více zmatení. Vládne diktatura peněz a pomyslná hranice, kterou by člověk neměl překračovat, je rozplizlá. Já ji sice v sobě cítím jasně, ale nedá se s tím přežít. Někdy se přistihneme, že jdeme do nějakého pořadu, který bychom jinak vynechali," říká Fiala.
Více než o propagaci se kapela, která vznikla před dvanácti lety, může opřít o své koncertní publikum. Turné "Mňágy" bývají velmi úspěšná. "Jsme už vlastně veteráni, ale na druhou stranu je to naše štěstí. Nemusíme tolik tlačit na pilu. O začínající skupiny se dnes skoro nikdo nezajímá. Nedovedu si představit, že by se nějaká kapela prosadila tím, že má dobré písničky," dodává Petr Fiala.
16. března 1999
