Zuzana Šulajová ve filmu O dvě slabiky pozadu (2005)

Zuzana Šulajová ve filmu O dvě slabiky pozadu (2005) | foto: Kinofa

Mladý revolucionář a modelka na lovu

  • 1
Do českých kin vtrhli nedospělí rodiče (Dítě), svérázné hrdinky (Domino) i mladíci na motocyklech (Motocyklové deníky).

Na filmu Domino je nejzajímavější, že slečna toho jména skutečně žila, opravdu vyměnila dráhu modelky za profesi nájemné lovkyně lidí (a nakonec se předávkovala). Hraje ji Keira Knightley (čti Kíra Najtli), co chvíli jiná a stále nádherná, i když na to, aby s líčením ze čtvrté cenové skupiny a zbraní proklatě nízko u pasu pokřikovala "Zahoď ten kvér", je jí škoda. Navíc nejde o exhibici herečky, nýbrž režiséra Tonyho Scotta a jeho vnějších efektů.

Zbytečné podtitulky stále opakují, kdo je kdo, kde právě stojí a o čem mluví. Zrychlené, zpomalené, rozostřené či zastavované záběry, skoky a záblesky, to je Scottův způsob, jak představit drsné dny dobrodruhů lovících zlosyny na zakázku soudů. Neosobní profesní reportáž má jistý půvab, nežli se jedna akce zvrtne, do děje se zamotá ještě záchrana nemocného černošského dítěte plus prohnilá televizní reality show a ze zmatku zbude jen obrazové cvičení.

Hrdinka snímku O dve slabiky pozadu je svérázná jinak. Že ve zmatku poletuje mezi svými zájmy, rodinnými vztahy a nápadníky jako sotva opeřené house, to ke studentce patří. Potíž tkví opět ve formě: "slovenský magický realismus" na pomezí snu, poezie a absurdity nenahradí takřka neexistující děj, je-li roubován jen mechanicky na dialogy, které zase falešnou strojeností odkazují na apartnost francouzských salonních psychodramat.

Ostatně Paříž si tu zahraje přesně v duchu moderního klišé dívenek běhajících s bagetou či milencem okouzleně nad Seinou. Režisérka Katarína Šulajová sice občas vykouzlí humor ze situací a Zuzana Šulajová v hlavní roli má podobně jako Knightleyová něhu a šarm, jenže ji obklopuje bezbřehý svět bizarních figurek a moudrých lidiček, kteří se učí čínsky, citují Godarda a pomlouvají Hvězdné války.

Takhle hledají samy sebe trhlé dívky, v Motocyklových denících se vydali za poznáním dva veskrze hodní hoši – byť jeden z nich pak dospěl v revolucionáře Che Guevaru. Škoda, že film došel do kin až půl roku po karlovarském festivalu, kde mu skvělý herec Gael García Bernal dělal letně podmanivou reklamu.

Se zimním odstupem sice ožije opravdu nádherný pocit z první půli filmu, v níž oba studenti brázdí Jižní Ameriku pod praporem mládí, lásky, smíchu, zkrátka bezstarostné jízdy své generace – ale také vystřízlivění z chvíle, kdy se jiskřivá road movie zlomí v sociálně kritické rozjímání. Nicméně vyloženě politický film to naštěstí není.

Ani charizmatičtí vysokoškoláci na otřískané motorce však nemají tak andělské povahy jako Dítě. Maličký titulní hrdina vítězného filmu z Cannes je sice na údajné novorozeně mírně přerostlý, ale jinak – zlaté robě! Věčně spí, nejí ani přebalovat se snad nemusí... Tvoří jen tichý středobod tématu "příliš mladí na rodičovství" s hrdiny na prahu mezi pubertou a dospělostí.

Režijní duo bratří Dardennů je vidí střízlivě sociologicky: mají se rádi, aniž přemýšlejí, nemají plány ani ctižádost, stačí jim žití ze dne na den, nejsou asi moc inteligentní, spíše dojemní, určitě hezcí a pozoruhodní schopností brát život bezstarostně. Teprve prodej syna k adopci jejich vztah vyhrotí. Zdrženlivě silné i chladné drama si však uškodí, když od intimity páru uhne k sociálnímu thrilleru o zločinu, trestu, lítosti a zodpovědnosti.

Padesátníci Dardennové točí o teenagerech, zdejší mladí filmaři se hlásí k svému původu. Soubor krátkých děl 4 věci otvírá Test od Václava Švankmajera, vtipné mysterium pro herce Tomáše Hanáka a animaci zombíků z vrakoviště. Hororem výmluvnějším než varovné šoty o bezpečnosti silničního provozu režisér své jméno nezapře.

V dokumentu Motocyklení zas Markéta Válková nezapře svého dědu a jeho druhy, věčné furianty se slavnou závodnickou minulostí, již milé retro zdobí humorem i smutkem pomíjivosti: věnce vítězů dnes předělávají na dušičkové. Marta Hrubá v dokumentu Věci pro změnu nezapře své babičky, na nichž dokládá dva životní postoje k hromadění předmětů: ve veteši objevuje téměř pohádkový půvab, v okouzlení minulostí naopak obchod – a v obou přirozený smích.

Jen závěrečný Deník babičky Němcové z kolekce ční, neboť Jan Gogola ml. nezapře vzor Karla Vachka. Na rozdíl od vrstevníků si nehraje s důvěrným obsahem, nýbrž se zdobným obalem. Četbu z deníku, kam si majitelka s dojemnou přesností psala stav počasí hned vedle sledu klidných rodinných dní, vroubí stylizované obrazy situací: jednotlivé nápady jsou vtipné, celek monotónní. Takhle úsměvně jímavo může být pět minut i hodin.

,