Mladí, mladší, nejmladší. Pro ně se točí

sobota 19. října 2002

Začarovaný kruh. Protože do kina chodí mladí, točí se filmy o nich a pro ně. Filmů pro starší je méně, ti chodí zřídka; a když přijdou, nepoznají už svět na plátně. Nudí se, žasnou, závidějí. V kinech jsou nyní snímky Erasmus a spol., Déšť, Hry prachu a Agent bez minulosti.

Erasmus a spol.

Pro závist je tu francouzský Erasmus a spol., obraz báječné samozřejmosti, jež pro Východ bývala nedostupným snem. Vítězný divácký snímek karlovarského festivalu je nevšední právě onou všedností, s níž dnešní mládež přijímá jiné kultury, zvyklosti, názory.

Hrdinové spojení mezinárodním studentským programem a soužitím v barcelonském bytě prožívají více méně totéž co kdysi naši „Básníci“ na vysokoškolské koleji. Ale pro ty byl černošský spolužák exotem lámajícím češtinu, kdežto tady se Francouz, Italka, Angličanka i mladík z Ghany přirozeně domlouvají změtí jazyků v čele s angličtinou.

Stejně přirozeně se dělí o mytí vany, ledničku, zábavu, telefon či chvilky erotického soukromí. Radí si v lásce, spojují se proti trablům, sem tam se dokonce učí - a stávají se nadnárodně myslícími bytostmi tak nenuceně, jako chutná víno v rytmu flamenka po dni prožitém na pláži.

Snímek má i odpovídající formu: s animací či klipově zrychlenými pasážemi a zábavně, ač jen krotce pošťuchuje Evropu „ouřední“, kde si uchazeči studia španělštiny musí vyběhat v desítkách dveří stovky formulářů, a nakonec od profesora slyší: „Jste v Katalánsku, budeme mluvit katalánsky - nebo račte do Jižní Ameriky.“ Filmařsky Erasmus neoslní, nicméně dýchá příslibem, že s touhle generací svleče Evropská unie frak škrobenosti.

Déšť

Žasnout lze nad křehkým napětím novozélandského filmu Déšť, pohlednice z rodinné dovolené, kde se navenek nic neděje. Přesto se tají dech ve strachu, kdy se nastřádaná tajemství a zášti zle vyhrotí. Slunění, popíjení, rybaření, bujné noci a kalná rána vidí film očima tak ostrýma, jaké zná jen dospívání.

Opět je tu mladičká hrdinka: lituje otce-paroháče a flirtující matku chce přebít týmiž zbraněmi. Její tělo je nezkušené, ale svěží, kolem matčina milence krouží naivně, ale dráždivě - jako všechny Lolity světa. V nárazníkovém pásmu dospělých se klátí její malý bratr a důvěrník milostných pokusů. „Vypadáš blbě, když se líbáš,“ směje se, ale také hraje smutnou hru na zdrženlivost. Jen neranit!

Hry prachu

Nuda, a to při vší úctě k projektu, na jaký si žádný klasik netroufl, občas prosákne studentským dokumentem Martina Marečka Hry prachu, sledujícím předloňské zasedání světových finančníků v Praze. Nevadí, že mírně fandí odpůrcům globalizace; u mladého filmu to má logiku a pak, z proglobalizačních školitelů vybírá hlavně bodré pány, kteří si svými průpovídkami sami nabíhají na smeč výsměchu.

Potíž je v tom, že film jen popisuje. Informačně nemůže sdělit nic, co by nezaznělo, vyžívá se tedy ve scénkách ze zákulisí. Navíc tvůrci obracejí kameru na sebe. Líčí, proč to dělají, co a jak točí, kam právě jedou. Nic proti metodě „my o sobě“ - jenže diváka, jenž není jejich spolužákem, časem unaví.

Agent bez minulosti

Nakonec asi jen Agent bez minulosti, klasický špionážní film podle Ludlumovy knihy Bourneova totožnost, se mladé vlně vymyká. Je starosvětsky věrný žánru i stylu, solidní. Přiměřeně napínavý - ale spíše skrývanou hrozbou nežli štěkotem samopalů. Přiměřeně akční - čili málo pro fanoušky sportovního špiona xXx.

Přiměřeně chytrý - pro ně asi překombinovaný. Hrdina bez paměti Matt Damon sice k omladině patří, na rozdíl od módních agentů-amatérů má však on i jeho soupeři bondovskou školu profesionálů. Proto jsou bitky pěkně vyrovnané, jako by se měřil agent 008 s kolegou 009. Ale pokud se rekovi paměť vrátí, najde v ní jen maličko lepší řešení zápletky na téma vyšší spiknutí, než jaké posílají drsoně z béčkových filmů do prostoduchých pranic s ruskou mafií.