Opomenout bychom neměli loňský debut Petry Hůlové (1979) Paměť mojí babičce. Ve Francii a v Německu se letos dobře prodává fantaskní příběh Proroctví kamenů od čtrnáctileté Flavie Bujorové. A našly by se i další příklady.
Ale obezřetně s generalizacemi! Françoise Saganová v roce 1954 okouzlila Francii románkem Dobré jitro, smutku - jako devatenáctiletá. Tudíž pouze důkladný a věcný průzkum například evropského trhu by odhalil, zda jsou mladičké spisovatelky trendem, a případně jak silným.
A tak zde raději jednoduše vedle sebe položme Monarchu Absinta a román Dýchej, jehož překlad u nás vyšel pár týdnů po vydání prozaického debutu Kocábové.
Rebelka, s.r.o.?
Rozpor dosavadního přijetí knihy Natálie Kocábové tkví v míře publicity, která autorce byla věnována, a v přístupnosti její prózy. Ta bývá charakterizována lákajícími přívlastky kontroverzní, šokující a podobně. Lze mít důvodné podezření, že autoři takových nálepek a článků Monarchu Absinta nečetli nebo nedočetli.
Je totiž značně nesnadné vstřebat a poté pojmenovat tuto nestrukturovanou spečeninu slov o jakémsi imaginárním království, jehož příslušníci jen fetují, souloží, rodí děti (tu schopnost zde mají nejen ženy, ale i muži!), někdy pak ty potomky zabíjejí a všelijak jinak sebe i své okolí devastují.
Řekněme to rovnou: literárně na tomhle není nic šokujícího. Takových krajností bylo v písemnictví dosaženo již dávno, třeba u Sada. Kdyby Natálie K. nebyla dcerou Michaela Kocába, vyšla by o knize v denících možná glosa, v literárních časopisech řadová recenze hovořící o talentu, jenž je zatím nepříliš zaručeným příslibem.
Faktem je, že v husté, beztvaré hmotě „Monarchy“ lze najít formulace nebo obrazy ukazující na schopnost básnického uchopování světa („Napršelo sucho“, „Jeho kůže praskala jako hořící polínko“). Ty však sotva mohou vést k přijetí toho, co o knize říká autorka: Je to báseň.
Báseň, namítáme Kocábové, není tvořena pouze schopností nalézat neobvyklá a pěkná spojení, nýbrž též vůlí k tvaru, sevřenosti, rytmu (jakkoliv skrytému). Vypravěčka Monarchy Absintu několikrát v knize zvrací. A četná místa této knihy rovněž vznikla zvracením - slov do počítače.
Výroky, které autorka vložila do předmluvy nebo pronesla v interview, jež bohatě poskytla, dávají próze významy, které v ní buď vůbec nejsou, nebo vinou formulační nezvládnutosti nemají žádaný účinek.
„Jsme generace neomezených možností, generace absolutní komunikace. Generace absolutní přítomnosti. Jsme generace absolutna. Generace nudy. NUDY!!! (...) Jo - a jsme taky generace neskutečnejch žvástů, výmluv a omluvenek. Nikoho to nezajímá. Ani nás ne. Ale ať mi pak nikdo nevyčítá, že o tom píšu. Že píšu o tom nenápadným jedu, co si toho ti postarší tak těžko všímají,“ volá Kocábová v předmluvě.
V rozhovoru pro MF DNES se ohradila, že „milion lidí, kteří nechtěli, aby to vyšlo, a brali na lehkou váhu, co prožíváme“, argumentovalo tak jako jeden recenzent: Monarcha Absint je pouhé třeštění, běžné zklamání ze světa, jímž si projde kdejaký mladý člověk.
To ona prý musí odmítnout jako nafoukanou frázi z pozice „dospělýho“ a „tahle slova jsou pro mě bojkotem všech 'trpících'“.
Kocábová si myslí, že silná emoce a upřímnost jsou samy o sobě literární hodnotou. Klasický omyl. A kdo nevyslyšel její volání, je okoralec. Ale že se někomu nelíbí to, co N. K. píše, nebo neslyší v jejím textu to, co ona žádá, ještě neznamená, že onen člověk je obecně slepý a hluchý vůči tomu, co autorka chce sdělit; zkrátka to nepřijímá v jejím podání.
Nadto s upřímností Kocábové to nemusí být tak horké, jak to ona velkohubě vaří. Je dost talentovaná, sebevědomá a inteligentní na to, aby unesla otázku, zda její únik do imaginární krajiny není vlastně frajersky se tvářícím únikem od opravdu tvrdého, a tudíž osobně daleko nebezpečnějšího, riskantnějšího pojmenování generačních pocitů, které vrhá do předmluvy?
Jistě, třeba opravdu nemůže psát jinak, tažena svým poetickým proudem, nicméně z některých indicií se lze domnívat, že tato její hra není hrána na doraz. Nejde o pouhou rebelii s.r.o.?
Obsedance pod kontrolou
Román Anne-Sophie Brasmeové Dýchej není knihou v ničem převratnou, ale je prózou literárně zvládnutou a lidsky uvěřitelnou. A v důsledku je znepokojivější než výron zn. Monarcha Absint.
Běží o zpověď devatenáctileté Charlene Boherové, která jako sedmnáctiletá zavraždila svoji spolužačku Sarah. Vypravěčka zločin přizná hned na začátku knihy a poté prochází svůj dosavadní život - od prvních vjemů, jež v ní zůstaly, po okamžik promyšlené likvidace přítelkyně, která ji celé roky k sobě emocionálně připoutávala a současně ji úmyslně deptala.
„Sarah se pro mne stala skutečnou obsesí. Vrostla mi do života, odsála z něj všechno, čím jsem se dřív řídila, minulost, moji čest, moji svobodu. Pomalu nade mnou vítězila. Všechno, co nebylo ona, nemělo vůbec žádnou cenu,“ konstatuje Charlene.
Sarah utahovala šroub tak dlouho, až Charlene dala volný průchod šílenství, které se v ní pozvolna probouzelo.
Brasmeová svoji prózu nestaví jako generační hlas; hrdinky Dýchej jsou „jen“ autorčiny vrstevnice, zato popis jejich jednání a stavů působí přesvědčivě - navzdory občasné „přemoudřelosti“ promluv a školácky snaživému dopovězení motivace jednání.
Téma manipulace a připoutanosti je nadčasové, avšak próza mladé Francouzky není spoléháním se na mnohokrát analyzovaný vztahový model, který by jen efektně oděla do kabátku uštrikovaného z dnešních reálií. Ani to není plagiát těch děl, která zkoumají „podivná“ zatemnění mysli, byť je v knize citován Camusův Cizinec.
Naopak: primární u Brasmeové velmi pravděpodobně bylo pozorování okolí i svých vlastních stavů, kdy člověk pod vlivem rodinných či jiných konstelací najednou může začít zjišťovat, že se v něm ozývají hlasy, jež by jej mohly zavést do velmi temných krajů.
Možná je pro Brasmeovou psaní metodou, jak tyto temnoty vynést na světlo a zpracovat, aniž však při kladení slov zapomíná na literární tvar. Ten má v případě jejího debutu znaky až vzorňáckého uvědomování si závaznosti tradice. Ona taky Francie není Česko.
 Natálie Kocábová. |
 Petra Hůlová. |
 Flavia Bujorová |
 Mladá francouzská spisovatelka Anne-Sophie Brasmeová. |
