Ivana Štenclová - Autoportrét II.

Ivana Štenclová - Autoportrét II. | foto: archiv

Mladá výtvarnice Štenclová odmítá chudobu

Díla jedné z nejtalentovanějších výtvarnic nejmladší generace Ivany Štenclové poutají pozornost osobitým, výrazným a působivým rukopisem.

Necelou dvacítku prací z poslední doby představuje do 15. září na prodejní výstavě v prostorách Hotelu Zlatá Praha pod názvem Drátěná košile.

Název přehlídky odkazuje i k materiálu, který autorka nyní používá – tedy k drátům. "Velmi ráda pracuji s průmyslovými materiály, jako je například plexisklo, PVC fólie, nebo mirelon. Fascinuje mě, že je můžu vytrhnout z jejich prostředí a použít v docela jiném uskupení a významu, než pro jaký byly původně určeny, i když je to někdy neuvěřitelně zdlouhavé," vysvětluje šestadvacetiletá výtvarnice. "Dráty a kabely mě zaujaly funkcí přenosu energie, rozličným spektrem barevných variací a vzhledem, který evokuje dojem kresebné linky," podotýká.

O díla absolventky pražské AVU (Ateliér kresby profesorky Jitky Svobodové) je mezi sběrateli poměrně zájem. Národní Galerie v Praze odkoupila prostřednictvím švýcarské Nadace Jelínek už pět jejích děl a za poslední rok byla její díla zařazena i do několika významných zahraničních sbírek, mimo jiné do kolekce mladého světového umění, kterou vlastní čínský reklamní magnát a módní fotograf Wing Shya, nebo do sbírky bankéře Johna Cahillanea ve Washingtonu.

"Když jsem v MF DNES četla názor ministra kultury Jehličky, že umění má být spojené s chudobou, vzpomněla jsem si, jak jsem se ještě před rokem živila sekáním nápisů a rytím tváří na hřbitovní pomníky. Děkuji, pane ministře, ale na to jsem nemusela vystudovat akademii," podotýká autorka, která začala mimo jiné také portrétovat celebrity – například Ivanu Trumpovou nebo Osmanyho Laffitu, který zahajoval i její právě probíhající přehlídku.

Prostřednictvím hotelových prostor se chce autorka přiblížit i publiku, které by na výstavu do galerie třeba nezašlo. "Není tak důležité, kde vystavujete, ale co. Má-li umělec co nabídnout, dá se v každém prostoru připravit pěkná podívaná. Chodím ráda do dobrých galerií, ale nejraději chodím na dobré věci. Na Adrienu Šimotovou bych šla třeba do pavilonu šelem, i kdyby tam zrovna zapomněli zavřít klec," říká.

"Teorie, že umění je něco nadpozemského a určeného jen pro okruh zasvěcenců, kteří se natřásají v proslulých, nejlépe sklepních galeriích, mi připadá trapná. To jsou, s odpuštěním, účelové kecy související se zastaralým systémem kunsthistorik, kurátor, galerie, sběratel, ale ten systém v dnešní době, která je jednoznačně o informacích, přestal být umělcovou spásou," vysvětluje malířka.

V nejbližší době budou její práce k vidění například v rámci mezinárodního projektu Intercity Praha–Berlín v pražském Mánesu nebo v jihoamerickém Chile, kde by měla společně s českou malířkou chorvatského původu Marií Varvodičovou vystavovat v hotelu Mariot Santiago.