Ze hry Včera tě zabiju! |
Obchodníka, který ve sci-fi komedii Včera tě zabiju přijde hned o dvě manželky, si v pražském Hudebním divadle Karlín zahraje Miroslav Vladyka. Na hře britského dramatika Alana Ayckbourna ho baví hlavně detektivní zápletka. "Je to zábavná komedie, ale nechybí v ní ani zamyšlení, a to se mi líbí," tvrdí herec.
Ve hře cestujete v čase, vrátíte se i do sedmdesátých let. Chtěl byste se vrátit i ve skutečnosti?
Vzpomínám rád, ale baví mě to, co žiju teď. Do minulosti bych se rozhodně vracet nechtěl. Některé životní etapy byly báječné, ale už skončily a snažit se do nich vracet je smutné. Potkávám se s kamarády, se kterými jsme lezli po horách a najednou máme všichni šedé vlasy a vrásky, a tak to má být. Některé věci jsme si už odžili. Dobré na tom je, že každou etapu vymění nějaká další. A ta je pěkná zase trochu jinak.
Nela Boudová na prknech a v zákulisí.
To zní tak optimisticky...
Proč bych měl být ze života otrávený? Člověk si vždycky může najít důvod k blbé náladě a stejně tak si může najít i důvod k té dobré. Samozřejmě jsem měl v životě těžší období, asi jako každý. A někdy si myslím, že toho mám za sebou víc než někdo, kdo se tváří jako kakabus, ale tyhle nepříjemné životní fáze je potřeba proběhnout co nejrychleji. Jde jen o to se trochu snažit.
Z KarlínaInscenace Včera tě zabiju!  Jana Bernášková ukazuje pozadí, které jí vyrostlo díky hře Včera tě zabiju! Herci v nové hře karlínského divadla Včera tě zabiju! vyfasovali zajímavé role i kostýmy. Z herečky Nely Boudové je potetovaná domina, z její kolegyně Jany Bernáškové zase dáma s pozadím obřích rozměrů. Polonahý Václav Vydra je vedle toho ještě přirozený. |
Není to únavné, hledat pořád důvody k radosti?
Není to zas taková námaha. Jsou všude kolem nás, jen je nevidíme. Jedu v tramvaji, dívám se na lidi, kteří se tváří kysele, a venku je přitom krásný podzim. Myslím, že není nutné štěstí složitě hledat, stačí jen před ním nezavírat oči. Důvodů k tomu, aby se člověk smál, je pořád dost.
Musel jste se tenhle přístup učit?
Člověk se to naučí životem, ale asi to ve vás trochu musí být. Někdo to umí víc, někdo míň. Když člověk dostane nakopáno do zadnice, tak to taky pomáhá. Najednou vidíte všechny ty hezké všední věci. Třeba teď se raduji ze zkoušení v Karlíně, kde je skvělé zázemí a bezvadní lidé. Protože jsem na volné noze, můžu si vybírat, s kým chci dělat, rozhoduji se právě podle spolupracovníků. Představení pro mě není jen fakt, že to nazkoušíme a odehrajeme, je to kus života.
Takže příběh nebo autor pro vás při výběru inscenace nejsou důležití?
Hra se mi musí líbit, to ano. A komedie Včera tě zabiju se mi líbí moc. Baví mě ta detektivní zápletka a také to, že nechybí ani hlubší podtón. Každý si tam najde něco. Já tam kromě humoru vidím i trochu té morálky, života. Vypráví i o tom, že lidi si k sobě najdou cestu. Když chtějí...
V inscenaci se díváte i do budoucnosti. To by vás lákalo?
Do budoucna bych se rozhodně podívat nechtěl. Bůh ví, co nás čeká, a radši nevědět. Ale pokud by ta možnost byla, podíval bych se do pravěku nebo středověku, jak vypadala příroda, než jsme ji zničili. Rád bych si prošel místa, kde teď žiju a kde teď jsou vykácené lesy. Rád se dívám na staré fotky a srovnávám je se současností. Divočina, to je moje.
Jana Bernášková a Václav Vydra v Hudebním divadle Karlín
Lidé by vás nezajímali?
Pokud bych si mohl vybrat, bral bych spíš tu divočinu. Na druhou stranu, možná by bylo dobré, kdybychom mohli vidět, jak žili naši předci. Škarohlídové by viděli, jak se máme úžasně a že většinu věcí vůbec nepotřebujeme. Já měl to štěstí, že jsem se podíval do míst, kde je samozřejmostí bída, a tam mi došlo, jaké jsem měl štěstí, že jsem se narodil, byť i v socialistickém Československu. Nikdy v životě jsem neměl hlad, nebyla mi zima, měl jsem kde se vyspat. Teď jsou všichni otrávení a přitom žijeme v bezpečí a máme plné košíky. Jsme rozmazlení. Zatímco my máme co jíst a pít a jsme pořád nespokojení, tam, kde lidi tohle nemají, mají často rozesmáté oči a dokážou se radovat ze života. Je to zvláštní paradox.
