"Horníčka, toho je škoda," říká asi sedmdesátiletá paní v klobouku a silných brýlích druhé. Právě se usadily na první balkon divadla a čekají, až začne smuteční obřad.
"To máte pravdu, paní. Tohle byla generace těch pánů herců. Werich, Horníček, Brodský..." "Brodský. Toho je taky škoda. To byli páni herci a nemuseli na to mít ani školy." Jeviště Národního divadla má speciální smuteční úpravu.
Nad rakví, která stojí mezi dvěma řadami kulatých světel, jsou zavěšena modrá látková nebesa, před ní stojí ve špalírech věnce květin. Bílé růže, růžové růže, na rakvi je krásná kytice bílých a rudých lilií.
Pomalým smutečním krokem přicházejí herci, kteří drží u rakve čestnou stráž. Postránecký, Vinklář, Rösner, Lukavský. Dole v parteru je cítit vůně z květin se smutečními stuhami, praží do nich reflektory.
Nikdo nahlas nepláče - to přijde až při obřadu samém. Teď při "poklonění se" všichni jen tiše sedí a rozjímají o smrti a o Miroslavu Horníčkovi.
Miroslav Horníček (*10. 11. 1918 - †15. 2. 2003) • Hrát začal v plzeňském Městském divadle. Po válce působil v Praze v Divadle Větrník, v Divadle satiry a Národním divadle. • Pracoval s Janem Werichem v divadle ABC, populární dvojici vytvořil s Milošem Kopeckým. • Napsal řadu knih, např. Dobře utajené housle, Listy z Provence, Jablko je vinno. |
Naposledy rozloučit se přišli návštěvníci jeho představení, milovníci jeho knih i ti, jimž učaroval svými fotografiemi a kolážemi. Mnozí z nich, s kytičkou v ruce, stojí v tichém zamyšlení.
Mnoho lidí přijelo z venkova třeba pán s paní v kožichu. Ve foyer je štíhlá uvaděčka směruje rukama nahoru na balkon. "Ne, to my nemůžeme," říká pán. "A je nám to líto!" dodává paní jakoby omluvně. "Jede nám vlak na Moravu." Dole v hledišti si sedají další slavné tváře.
Radovanu Lukavskému se v tváři zračí takový smutek, že okamžitě přitáhne pozornost fotoaparátů a kamer. Smutečně si kříží ruce před obličejem, což vyvolává smršť blesků a cvakání spouští. Nakonec se zvedne, a tento křehký, vážný pán mizí ve dveřích. Snad nechce svůj smutek dávat příliš na odiv.
Orchestřiště je dnes prázdné, a to působí snad jako nejsilnější memento mori. Na měkkém zábradlí před ním se hromadí kytky. Jsou od Horníčkových věrných obdivovatelů, vesměs starších lidí, těch, kdo ho měli rádi a vážili si ho, od těch, které bezpočtukrát dokázal rozesmát.
"Přišla jsem, protože jsem se na pana Horníčka ráda dívala," říká Vlasta Šindelářová z Prahy. "O jeho smrti jsem se dozvěděla z rádia, snad úplně z prvních ranních zpráv. Dva dny jsem na to musela myslet, než jsem se s tím alespoň trochu smířila. Co k tomu říct víc? Jsem ráda, že má tak hezký a důstojný obřad."
POSLEDNÍ POTLESK PRO MISTRA HUMORU Měli jsme tě rádi a máme tě rádi |
S Miroslavem Horníčkem se do Národního divadla přišli rozloučit kolegové i veřejnost. (21.2. 2003) |
Rozloučení s Miroslavem Horníčkem se kkonalo v historické budově Národního divadla v Praze. |
S hercem a spisovatelem Miroslavem Horníčkem se přišla rozloučit i nejširší veřejnost. |
Rakev s Miroslavem Horníčkem vynášejí z historické budovy Národního divadla. (21.2. 2003) |
Rakev vynášejí z Národního divadla. (21.2. 2003) |
Ministr kultury Pavel Dostál na pohřbu Miroslava Horníčka. (21.2. 2003) |
V Národním divadle při rozloučení s hercem a spisovatelem Miroslavem Horníčkem. (21.2. 2003) |
Jiří Suchý na pohřbu Miroslava Horníčka. (21.2. 2003) |