Hru, jež měla premiéru před dvěma dny, považuje Donutil za jednu z deseti nejlepších na světě. "Je dobře napsaná, nadčasová, nese témata, která pronásledují dějiny současné, minulé i budoucí. A navíc probouzí představivost," říká herec.
* Dona Juana čte každá doba svýma očima. Jak jste ho přečetli vy?
Dovolil bych si nic neříkat. Považuji za zavádějící, když se sdělují koncepce. Samozřejmě ji máme. Jenže když ji oznámíte dopředu, po premiéře se dostane do kontrastního porovnání kritiky i diváků. Lidé si musí sami odpovědět na to, co vlastně viděli a proč to hrajeme.
* Jan Nebeský je považován za nonkonformního režiséra. Jak jste si rozuměli?
Jeho přístup mi připomínal režiséry, se kterými jsem se setkával na Provázku. Tam jsme také měli absolutní svobodu, která však nesla odpovědnost. Existují totiž i režiséři, kterým říkáme loutkáři. Mají v hlavě jasné aranžmá, posunují vámi na jevišti dopředu a dozadu, předem slyší intenzitu vašeho hlasu. A pak jsou režiséři jako Nebeský nebo Jan Kačer, kteří si zdánlivě s vámi jen tak povídají a nenásilně směřují správným směrem. Ale jinak správný, tvůrčí konflikt zbožňuju.
* Byl jste obsazením do role Juana překvapen?
Byl. Zdálo se mi totiž, že tuto sezonu není pro mě místo. Už jsem si podle toho plánoval své aktivity, a pak jsem všechno zrušil. S juanovským tématem jsem se potkal, když jsme v Národním divadle kdysi inscenovali hru Tirsa de Moliny, který jako první uvedl Dona Juana na scénu. Tehdy jsem hrál sluhu, a tak jsem rád, že nyní hraju pána. Vidím to z druhé strany.
* V Donu Juanovi měl s vámi hrát i Radovan Lukavský...
Byla to rolička žebráka, ale on do ní byl obsazen záměrně. Žebrák je jediný, kdo Juana porazí, zdolá ho svou vírou. To pan profesor nemusel hrát, to byl jeho životní postoj. Jak byste chtěli přinutit tohoto noblesního pána, který celý život zastával vysoké mravní hodnoty, aby zaklel pro mrzký dukát?
* Na divadle hrajete většinou role vážné, zatímco film a televize vás zná především jako komika.
To je pravda. Když se proberete mými postavami za osmnáct let, najdete tam hlavně charakterní role. Úkoly jako Don Juan jsou pro herce pocta a vyrovnat se s nimi je otázka cti. V Juanovi se hodně o cti mluví, tak už aspoň vím o čem.
* Vaše nejúspěšnější role je však komediální, Truffaldino ze Sluhy dvou pánů. Hrajete ho již třináct let. Opravdu tím nejste unavený?
Blížíme se k čtyřsté repríze, a když vše půjde dobře, překonáme v září rekord: zatím nejúspěšnější inscenace Národního divadla, Kočičí hra, se hrála čtyřistatřikrát. Unavený nejsem, protože jsem od začátku diváka učinil jedním ze svých hereckých partnerů. Opírám se o jeho pohledy, výraz, gesta. A protože na každé představení přijdou jiní lidé, hraju pokaždé s novým partnerem. To je osvěžující. Něco jiného je únava fyzická, tu cítím. Sluha dvou pánů je fyzicky náročná inscenace, a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju.
* Za dva roky budete v angažmá první scény dvacet let. Co vám Národní divadlo dalo a co vzalo?
V roce 1989 jsem se rozhodl odejít z Provázku. Tamních dvacet let bylo nádherných a naučil jsem se věci, které využívám dodnes. S Národním začala další, také velice podnětná etapa. Mám štěstí na role, režiséry a témata. Národní divadlo mi tudíž nic nevzalo. Naopak mě naučilo pokoře a souhře.
* Přece jen, nebude za dva roky zase čas na změnu?
Umím si představit, že bych odešel. Dokonce jsem to na začátku této sezony navrhoval. Stálé angažmá je náročné, protože musíte být k ruce, připraven brát záskoky a počítat s tím, že vaše představení může být nasazeno jako náhrada. To již fyzicky ani psychicky nejsem s to podstupovat.
* Jak vás přesvědčili, abyste zůstal?
Nijak. Řekli, dobře, nějak se domluvíme. A vypadá to, že jsme se domluvili.
