Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Miroslav Donutil: Padesátka mi přinesla pochyby

  14:51aktualizováno  14:51
Jeho autogramiády zaplňují knihkupectví, kazet a cédéček s jeho vyprávěním se prodaly desetitisíce kusů. Kritika ho celkem jednohlasně považuje za jednoho z největších žijících českých herců. Miroslav Donutil je prostě velmi populární. A tuto středu mu bylo rovných padesát.

Jak cítíte padesátku?
Cítím ji v zádech, cítím ji v nohách, někdy už i v hlavě.

Zapomínáte?
Ne, ale člověk má o sobě čím dále tím větší pochyby. Jak pokračuje věk, tak odchází to, že jste v mládí strašně sebejistí a nepřipouštíte si moc chyb. V tom pokročilejším věku o sobě pochybujete čím dále tím více.

Miroslav Donutil

narozen: 7. února 1951
kariéra: V letech 1973 až 1990 hrál v brněnském Divadle na provázku, kde vytvořil vedle několika desítek jiných rolí také postavu Nikoly Šuhaje v Baladě pro banditu (v roce 1978 i ve filmové verzi), od roku 1990 člen činohry Národního divadla v Praze (dohromady již téměř dvě desítky postav). Získal Českého lva za film Pasti, pasti, pastičky.
Jak se to projevuje?
Jdu na jeviště plný pochyb, jestli to, s čím tam jdu, bude opravdu stačit. Jestli je to dost, zda jsme neměli udělat ještě něco dalšího, něco navíc. Jestli můj život, který se ubírá nějakým směrem a způsobem, je tou nejlepší cestou. Jestli jsem neměl více prostoru věnovat tomuhle a méně tamtomu...

Takže mezník v životě?
Ano, mezník v životě. Jak říká Milan Lasica, člověk vstupuje do jeho druhé, té kratší poloviny. Navíc to po padesátce jde všechno asi strašně rychle... Já sedím v šatně, vedle mě Miloš Nesvadba, a on najednou říká: "Jen počkej po padesátce, jak ti to poletí, hochu. Den co den to sviští. Vždyť mně bylo padesát včera a dneska je mi pětasedmdesát." Mám za to, že člověk, jak se blíží ke stáří, to jsem viděl na svých babičkách, je čím dál tím víc smířen s tím, co ho čeká.

To zní, jako byste už byl smířen se smrtí...
Já nemám strach ze smrti - jsem přesvědčen, že přijde tehdy, kdy přijít má, ve správnou chvíli. Zatím se cítím dobře, nevím jestli na padesát, ale je to fajn. Ivan Rajmont mi nedávno říkal: "Já se cítím skvěle, mám bezvadnou náladu, spousta věcí se mi daří, mám úžasnou rodinu, malé dítě - akorát do důchodu blízko." Jenže já si říkám, on takový úspěšný, dlouhý, pohodový důchod, tedy když je člověk zdravý, to taky není špatná perspektiva.

Nehledě na Pelíšky a Pasti, pasti, pastičky - pořád čekáte na svůj opravdu velký film. Už je to dlouhé čekání, ne?
Nedá se říci, že na něj čekám. Já už jenom tuším, že by mohl přijít. Totiž, čím více jsem na něj čekal, tím nějak méně přicházel. Takže je možné, že když na něj čekat nebudu, tak se konečně objeví. Musím říci, že teď mám v ruce zrovna jeden scénář, který je pěkný a s rolí, která se mi moc líbí. Jenže jsem teď četl někde v novinách, že vzhledem k tomu, co se děje v televizi, a k finanční situaci se to realizovat asi nebude. Uvidíme.

Jak by takový správný film pro Miroslava Donutila měl vypadat?
Mám nějaké konkrétní představy. Jenže kdykoli to řeknu nahlas, tak to někdo použije. Takže mám dvě jasné a jednu vzdálenou představu, a na nich pracuji. Navíc, já si myslím, že dneska už je to spíše věc scenáristů, dramaturgů a režisérů, kteří už snad vědí, co by mě mohli nabídnout.

Vaše jméno je v podstatě zárukou kasovního úspěchu, jste jeden z mála, který by mohl jít za producentem a říci mu: "Pojďme spolu udělat film, mám tady jeden výborný scénář..." Proč to neuděláte?
Producenti se s tím ani neskrývají. Oni říkají - z hlediska obchodního není co řešit, obsadíme do hlavní role Donutila a je kasaštyk. Jenže pak člověk zjistí, že v televizi se za sezonu dělá třeba dvacet filmů a inscenací a nakonec tam pro Donutila vlastně vůbec není role. Já myslím, že řada věcí je řízena jinými cestičkami a hrají tam roli úplně jiné věci, závist nevyjímaje.

Odmítáte scénáře?
Odmítal jsem je i v době, kdy mě ještě nikdo neznal, odmítám je i dneska. Prostě, když se mi dostane do ruky scénář blbej, tak neumím pokorně říci: "Výborně, to je ono, to budeme dělat." Mě by to nebavilo. To se raději věnuji jiné práci.

Třeba divadlu - co byste si chtěl ještě zahrát na divadle?
Už se těším na to, co mě čeká teď. Mně se splnil sen, který jsem ani nesnil, to se mi v Národním divadle díky dramaturgii stává často. A musím říci, že s výjimkou jediné hry, vlastně dvou her, to byl Nobel a Podivní ptáci, jsem byl všemi ostatními nadšen. A teď se těším velice, protože teď přijde Komik od Johna Osborna. To je postava, která člověka potká párkrát za život. Navíc to se hrálo v Národním divadle v roce 1957 a byla to slavná Peškova a Marvanova inscenace. Takže se pokusíme navázat na tuhle tradici. To je taky těžké. Když jsme začali zkoušet Goldoniho Sluhu dvou pánů, tak pamětnice chodily a říkaly: "Ne, ne, nedělejte to, to hrál pan Pivec, to se už nedá, to už nikdo nepřekoná..." Nejlepší je, když potom chodí ty samé babičky a říkají: "To se vám povedlo, to by měl pan Pivec radost." Což vážně potěší. Snad to s Archiem z Komika dopadne také tak. Už samo zkoušení je radost.

Dobrá, to už zkoušíte, ale co další sny...
No, je ještě spousta rolí, co bych si chtěl zahrát...

Pravda, člověk to občas zakřikne.
To bylo u mě vždycky, sotva jsem řekl, že bych si něco rád zahrál, tak už jsem to nehrál. V Divadle na provázku jednou Peter Scherhaufer přišel s takovou krásnou metodou, když se chystala Commedie dell´arte, řekl: "Tak si všichni napište na papírek, co byste chtěli hrát, vyberte si každý sám, demokraticky." No, pak se to rozbalilo a já jediný, blb, jsem si tam napsal Harlekýna - samozřejmě, že byl od začátku rezervovaný pro Bolka Polívku. Troufnul jsem si, a naletěl.

No, jak si pamatuji Petera Scherhaufera, tak ho mohlo klidně napadnout to obsadit úplně opačně proti typům...
No právě, s tím jsem taky počítal, že chystá nějakou kulišárnu. Třeba, když jsem takovej mouňa obtloustlej, že by to mohlo být o mě. Ale ne, on měl jasnou představu, kam mě v inscenaci šoupne, a tam jsem také setrval celou dobu. To jsem jenom nalítnul. Ale stejně to bylo hezký, jak jsme si demokraticky vybrali role.

Jak ovlivnila vztahy mezi herci Národního divadla taková věc, že v kauze České televize se jedni postaví na jednu a druzí na druhou stranu?
Dneska už je jasné, že je dobře, že se to celé stalo. Projasnilo to spoustu vztahů. To nerozdělovalo jenom herce, ale i rodiny a kamarády. Až mě to fascinovalo, jak taková ze začátku blbost, že nějaký člověk se stane ředitelem za půl hodiny, navíc v instituci, která podle koláčů sledovanosti pana Železného zase tolik lidí do té doby nezajímala, dokáže postavit jedny proti druhým. A lidi dokonce na pobídnutí z obrazovky, když známé osobnosti s fangličkami řeknou: "Jděte na Václavák", opravdu přijdou. Kolega Kodet to cítil opačně než ti na náměstí a má na to plné právo. Jsme v demokracii. A navíc, co on vlastně řekl: "Nechoďte tam, stejně budete nadávat, i když budete mít jinou vládu." Což je v podstatě velká pravda. Ale těch anonymních telefonátů, co dostal, těch bylo nepočítaně. A lidi mu spílali, nadávali mu. Člověku, kterého tolik milovali za Pelíšky, kterému psali krásné děkovné dopisy, posílali sprosté anonymy. My jsme zvláštní národ, dokážeme se sejít na náměstí, tam se vykřičet, pak se udáváme, natíráme, závidíme si, pomlouváme se, pak zase uplyne nějaká doba a jsme zase na náměstí. Jenom, aby to nebylo zase v únoru.

Celé to bylo kvůli novinářské svobodě - ostatně, vy jste chtěl být kdysi novinář, neníliž pravda?
Myslím si, že té svobody máte někdy až neskonale mnoho. Kdybych měl protestovat proti všemu, co si od novinářů o sobě přečtu, nedělal bych vůbec nic jiného. Ale pravda, chtěl jsem být novinář. V minulé době chtěl být člověk kdečím, hlavně tím, kdo hodně cestuje. Já jsem třeba chtěl být novinářem kvůli panu Křesťanovi z Mladého světa. Protože mně se strašně líbilo, jak psal reportáže ze zahraničí. A já jsem si říkal, tohle bych chtěl dělat. A také jsem se tomu věnoval. Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem psal kde co a dokonce i vyhrával nějaké soutěže.

Takže kvůli cestování...
My jsme se projektovali do všech možných povolání, do všech těch profesí, které měly cestování v náplni práce. To znamená, chtěli jsme být letci, chtěli jsme být námořníci, novináři... Ale že se mi stane to, že s Divadlem na provázku projedu desítky zemí, to mě v té chvíli, kdy jsem uvažoval o budoucím povolání, vážně nenapadlo.

Ono přece jen - Divadlo na provázku byla evropská záležitost.
Na to mě právě dostal režisér Zdeněk Pospíšil, když mě lákal na Provázek. On tehdy řekl: Vstup k nám do divadla, a budeš v jednom z nejslavnějších evropských souborů. Já si myslel, že si ze mě dělá srandu. Ale pak se skutečně stalo to, co říkal. Ne, že bychom patřili k té absolutní špičce, zřejmě to tak nebylo, ale v Evropě jsme se pohybovali docela suverénně. A hráli jsme na stejný

Miroslav Donutil.

Miroslav Donutil.

Miroslav Donutil.

Miroslav Donutil.

Miroslav Donutil.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jan Kříž se vrátil na jeviště Divadla Kalich. Po návratu hrál muzikál Pomáda.
Mezinárodní úspěch. Jan Kříž se chystá na roli v německém Plesu upírů

Muzikálový herec a dvojnásobný držitel Thálie Jan Kříž uspěl v konkurzu na připravované německé nastudování Plesu upírů. Celou příští sezonu tak stráví v...  celý článek

Divadelní a filmový režisér Vladimír Morávek
Poslední den na Provázku budu chvilku sám a hezky smutnej, plánuje Morávek

„Už se mnou nechtějí jezdit k Jadranu,“ popisuje v metafoře režisér Vladimír Morávek situaci, kdy pod ním odmítli pracovat herci Divadla Husa na provázku a on...  celý článek

Ze zkoušek nové inscenace Racka v Divadle v Dlouhé
RECENZE: Treplevovo jezero vše pohltí. Blyštivého Racka každý nepřijme

Neobvyklý obsah i formu dalo duo SKUTR svému nastudování Racka v Divadle v Dlouhé, kde se v roli Trepleva objevil Pavel Neškudla a jako jeho milovaná Nina...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.