Miroslav Donutil ve hře Sluha dvou pánů

Miroslav Donutil ve hře Sluha dvou pánů | foto: MF DNES

Odchodem z Národního jsem se připravil o státní pohřeb, říká Donutil

  • 143
"V Národním divadle to pro mě bylo dvaadvacet svým způsobem krásných let," rekapituluje herec Miroslav Donutil ve velkém rozhovoru, který vyjde ve čtvrtečním Magazínu DNES. Ta slova zarazí. Proč jen svým způsobem?

"Potíže začaly už tím, že někteří zkušení herci, kteří v Národním divadle při mém nástupu byli, vnímali nelibě, že tam přicházejí noví, mladí, kteří nabourávají všechno, nač byli zvyklí," vysvětluje Donutil. "Působení herců v Národním divadle mívalo vždy svou logiku, vůdčí generace se střídaly. V době, kdy jsem se objevil já, měli přijít na řadu pánové jako Němec, Postránecký, Štěpnička, Vinklář, jenže najednou tu byli nějací mladší, kdovíodkud, a porušili posloupnost."

Čtěte ve čtvrtek

Velký rozhovor s Miroslavem Donutilem najdete ve čtvrtečním Magazínu DNES.

Miroslav Donutil na výstavě Jana Saudka

Jeho první rolí byl roku 1991 Strýček Váňa. Tehdy šlo o všechno: "Věděl jsem, že můžu jet za týden do Brna jako nezaměstnaný, ale u Strýčka Váni byl režisér Ivan Rajmont skvěle připravený, kolem mě takoví herci, jako Macháček, Švehlík, Poloczek, nádherná Salzmannová - a čím víc jsme se prokousávali k premiéře, tím víc ze mě tréma padala, protože jsem věděl, že to děláme dobře. A po premiéře vyšla v Lidových novinách kritika, v níž stálo cosi na ten způsob, že se na scéně Národního divadla konečně objevil živý herec, což mi moc nepomohlo. Mezi mrtvolami, jak redaktorka nazvala mé starší kolegy, to vzbudilo dost negativní pocit a ve mně se mísila radost s výkřikem: Kristepane, co mi to ta ženská vyvedla!"

Od roku 1994 září ve hře, která má za sebou více než 500 repríz a na kterou si diváci objednávají vstupenky na několik let dopředu, v komedii Sluha dvou pánů. Donutil popisuje: "Tenkrát byl na repertoáru Radúz a Mahulena, velmi neúspěšná inscenace, a ředitel Černý vydal úžasný pokyn: Okamžitě ji stáhněte a nahraďte hrou úspěšnou! Ivan Rajmont nosil v hlavě Sluhu dvou pánů. Přišel s tím za mnou, já se bránil, že nemám kdy, ale on přemlouval, pojď se mnou do toho, bude to krásný, až jsem kývl. Za podmínky, že mi dá svobodu. Že dovolí, abych tu starou, knižně napsanou hru počeštil a zesoučasnil. A dalším šťastným krokem bylo, že jsem si za partnera zvolil publikum. Diváci mi odpovídali, to byl klíč. Zdánlivě jednoduchý, ale přijít na něj, navíc v koloritu Národního divadla, to byl porod. Konaly se i schůze, na nichž se protestovalo, že takhle se na Národním hrát nesmí, improvizovat už vůbec ne."

Uvědomuje si, že výpovědí možná přišel o pohřeb z jeviště Národního divadla: "Ono není jen tak samo sebou, že máte státní pohřeb. O tom jsou spory, na to jsou komise, kde se rozhoduje, jestli jste se dostatečně zasloužil!"

Velký rozhovor pro Magazín DNES ovšem uzavírá slovy: "Dál chci dělat, co jsem dělal dosud, tedy hrát, jenom už ne jako zaměstnanec. Navíc v instituci, o které je tak chaoticky a nekompetentně rozhodováno."

,